Má lásko, co mi to vůbec předhazuješ za nesmysly? Petr sotva letmo pohlédl na fotky. Miluju jenom tebe a nikoho jiného nechci. To je určitě nějaký fotomontáž.
Opravdu? A kdo by to podle tebe dělal? Libuše podráždilo, jak k věci Petr přistoupil s takovou lhostejností. Jeho omlouvání bylo až příliš vlažné.
Kadeřnictví, které zdědila po babičce, Libuši nikdy moc nelákalo.
Mnohem radši učila děti výtvarnou výchovu na základní umělecké škole. Dědictví ale neodmítla, přece jen přinášelo solidní výdělek. Vše vedla spolehlivá paní a Libuše měla dost času na svou práci i koníčky. Jediné, co jí chybělo, byla rodina.
Po smrti babičky se Libuše, tehdy sedmadvacetiletá, cítila velmi osamělá. Až po roce se na výstavě seznámila s Petrem.
Sympatický, lehce plachý muž si ji získal svou pozorností, laskavostí a galantností.
Po dvou měsících ji pozval k sobě domů, aby ji seznámil se svým nevlastním otcem, panem Leošem.
Můj vlastní táta zemřel, když mi byly čtyři, svěřil se Petr. Maminka se znovu vdala až deset let poté.
Leošovi nikdy neříkám tati, ale máme hezký vztah. Po smrti maminky jsme zůstali bydlet spolu.
Leoš na Libuši udělal skvělý dojem. Upravený, veselý pán mluvil uhlazeně a měl energie na rozdávání, vůbec bych mu nehádala šestapadesát.
I ona se mu očividně zalíbila.
To se máš, Petře, líbal jí galantně ruku. Lepší nevěstu sis vybrat nemohl!
A proč bych já měl štěstí, strýčku Leoši? Petr předstíral, že se urazil.
Protože opravdový chlap by nedělal manažera v obchodě s modely letadel! rozesmál se Leoš. Ale máš pravdu, na nevěstu jsi měl šťastnou ruku!
Libuše se nejdříve trochu styděla, pak ji ale Leošovy vtipy rozesmály natolik, že Petr začal i žárlit.
Po půl roce ji Petr požádal o ruku. Byla zamilovaná, šťastná a snila o společném životě, když jí najednou přišly zvláštní fotky.
Na nich Petr něžně objímal a líbal neznámou dívku, svůj typický, plachý úsměv od ucha k uchu.
Na fotkách byl nedávný datum.
Má lásko, co mi to vůbec předhazuješ za nesmysly? Petr se sotva podíval. Miluju jenom tebe a nikoho jiného nepotřebuji. To je určitě jen fotomontáž.
Vážně? A kdo by to podle tebe dělal? Libuše se zamračila. Petr to celé odbyl bez námahy i zájmu.
Netuším, pokrčil rameny. Svět je plný bláznů.
To Libuši rozlítilo ještě víc. Kdyby aspoň něco cítil, vysvětloval, vyznával jí lásku, naštval se kvůli těm fotkám… Ale Petr jako by jí zradil a ještě ani necítil potřebu se omlouvat.
Ty jsi zrádce! Svatba nebude! vykřikla Libuše v slzách a vyběhla ze bytu, Petr stál zmateně mezi dveřmi.
Tři dny proseděla doma v slzách, další týden nevycházela ani do školy, vzala si neschopenku. Převracela v hlavě všechny myšlenky Petr se ani jednou sám neozval jenže nakonec sebrala sílu čelit pravdě.
Co když jsou ty fotky opravdu podvod? Někdo si s nimi mohl pohrát, umělá inteligence zvládne téměř vše… A ona tomu tak snadno uvěřila.
S překvapením brzy zjistila, že dívka z fotek existuje. Našla ji na internetu v několika sociálních sítích. Jmenovala se Iveta a ochotně svolila ke schůzce.
Ale to jsou staré fotky, mávla Iveta rukou, když Libuše vysvětlila situaci a ukázala snímky. Už je to přes rok.
Jak to? Vždyť je tam datum před dvěma týdny…
Datum změnit je přece to nejjednodušší, soucitně se usmála Iveta. To zvládne každý, kdo chce.
Udělala jsi to ty?
Proč bych to dělala? S Petrem jsme se rozešli dávno, vůbec jsme si nesedli. A teď se připravuju na svatbu ale s někým úplně jiným.
Vážně? Ale na tvém profilu žádného snoubence nevidím, Libuše jí nedůvěřovala.
Štěstí má rádo ticho, odpověděla Iveta s klidem. Až budu vdaná, fotky budou. Ale zatím je lepší mlčet.
Najednou bylo jasno: někdo chtěl Libuši ublížit a ona se ihned urazila, bez ověření. To bylo třeba napravit.
Petr ale nereagoval na ani její zprávy, ani telefonáty. Proto Libuše rozhodla po dvou dnech zajet za ním domů.
Přijela večer, a náhodou viděla, jak Petr vystupuje z auta její dávné kamarádky Karolíny.
Obě vyrůstaly ve vedlejších domech, chvíli se kamarádily, ale postupně se z nich staly jen známé ze sousedství.
Před rokem po smrti babičky Libuše, se Karolína často ptala, jestli by jí kadeřnictví neprodala. Že prý by tam ideálně seděly masážní salony. Měla už dva a tahle lokalita by byla skvělá.
Ale Libuše věděla své! A hlavně ten salon byl jedinou vzpomínkou na milovanou babičku.
Karolíně vždy slušně odmítla. Teď ale… že by jí chtěla dopřát i ránu v osobním životě?
Zatímco tohle promýšlela, Petr a Karolína se něžně rozloučili a Karolína odjela.
Vidíš to? Říkal jsem ti, že Petr není pro tebe, ozvalo se Libuši za zády.
Dobrý večer, pane Leoši, zaskočeně se otočila.
Dobrý večer! On netruchlí, viď? pousmál se. Vezmi si raději mě, dodal v žertu, ale z očí bylo znát, že to nemyslí úplně nevážně.
Promiňte, teď nemůžu, zamumlala Libuše a téměř utíkala domů.
Karolínu nebylo těžké najít. Když se Libuše vrátila na sídliště, Karolína právě parkovala.
Takže chceš přebrat mého ženicha? podívala se jí do očí. Fotky ses ti ale moc nepovedly, všechno jsem zjistila.
Jaké fotky? Karolína se upřímně zarazila.
Řekni, že jsi mi neposlala ty snímky s Petrem a tou dívkou?
Libuše, jsi v pořádku? Já ti nic neposílala. A Petr mě teprve před týdnem začal zvát na schůzky. Vy jste se snad rozešli?
Libuše se jí dívala do tváře nevypadala, že by lhala. Musela to doma znovu promyslet.
Já už myslela, že ten salon opravdu prodáš! zavolala ještě Karolína, ale Libuše už nereagovala.
Doma, po chvíli klidu, zkusila znovu napsat Petrovi. K jejímu překvapení odpověděl.
Přijeď, jestli chceš, reagoval bez zájmu. Necítím se dobře, asi jsem nastydlý.
Libuše už neváhala.
Petře, spletla jsem se! Odpusť mi, byla jsem jen příliš žárlivá. Ty fotky vypadaly přesvědčivě… Strašně mě to mrzí.
To se stává, odvětil prostě.
Jsi vážně skvělý! objala ho. Moc tě miluju!
Petr ji jemně odstrčil.
Zůstaneme přáteli.
Co? Vždyť jsme chtěli svatbu
Libuše, zašklebil se, oženíme se s Karolínou.
Co? Vždyť ses mi přísahal na lásku!
Bez hysterie, prosím! Právě kvůli tvé přecitlivělosti jsem si to rozmyslel. Potřebuji klid, ne emoce.
Karolína má navíc větší byznys. Musím myslet na svou budoucnost.
Libuše oněměla. Použil ji, a teď ji bez slitování vyměnil.
Vyběhla z bytu, sešla schody a na ulici se jí podlomila kolena sesunula se na lavičku.
Za chvíli k ní přišel Leoš.
Chudáčku, jemně ji pohladil po vlasech. Nebuď smutná, je lepší, že se to ukázalo teď
Ale proč to všechno někdo udělal?! rozplakala se Libuše.
Já přiznal tiše Leoš.
Vy? Proč? už neplakala, jen nevěřícně zírala.
Zamiloval jsem se do tebe hned, jak jsi k nám přišla. Chtěl jsem si tě získat, ale ty pořád Petr, Petr. A pak jsem slyšel, jak Petr kámošovi chlubí, že má bohatou nevěstu.
Věděl jsem, že se tě nevzdá. A tak jsem to zkusil obrátit… Měl jsem možnost vše zařídit Na detailech nezáleží.
Vy jste mi zničil život!
Kdepak. Naopak, zachránil. Stejně by tě později trápil víc. Vem si mě, Libuško?
Jste blázen! řekla rázně Libuše a zamířila domů.
Nakonec se odstěhovala z města. Leoš ji ale vyhledal a dál navštěvoval, časem však už jen jako přítel.
Po roce Leoš zemřel a vše odkázal Libuši. Ona z toho ale radost neměla. Už si zvykla na jeho laskavou přítomnost.
Petr se rozčílil kvůli ztrátě bytu, ale Libuše už jeho osud nezajímal.
A tak se Libuše naučila, že žít s čistým svědomím je víc než cokoliv materiálního. Pravda a láska totiž často nejsou o tom, kdo je nejbohatší či nejžádanější, ale o tom, kdo s námi bude stát, když se svět zamračí.
