Jsi nezodpovědná, mami. Dělej si děti někde jinde.
Eliška se vdala za Petra, když jí bylo teprve sedmnáct. Přímo po maturitě, a o měsíc později už nosila snubní prsten a bříško, které se zakulatilo tak rychle, že sousedky špitaly: To bylo určitě z donucení, to nebyl plán. Narodila se jim holčička, dali jí jméno Libuše, a Eliška se nastěhovala do bytu Petrovy matky. Sama tchyně, paní Bohumila Novotná, sice žila ve druhém bytě, asi dvě zastávky tramvají dál, ale měla za povinnost kontrolovat každý krok mladé rodiny. Byt byl prostorný, třípokojový, se stropy jak ve starých činžácích a s nábytkem, který Bohumila kupovala ještě za socialismu. Eliška si tam vždycky připadala jen jako návštěva, která se zdržela příliš dlouho.
Radosti s malou Libuší prožívala Eliška s chutí. Pleny, košilky, probdělé noci, první zoubek, první krok, první slůvko máma, při kterém jí srdce pukalo něhou. Ale Libuše vyrůstala nejen s mámou, ale i s babičkou Bohumilou, která byla skoro denně v bytě, a s tetou Hanou, Petrovo sestrou, která měla svůj malý pokoj hned vedle kuchyně. Hana byla od Petra o pět let starší, hubená, s věčně sepnutými vlasy a ustaraným výrazem, jakoby pořád k něčemu přičichávala. Bohumila i Hana byly ženy zásadové, vždy přesně věděly, jak se má žít, vychovávat, prát, vařit či chovat k mužům.
Eliško, proč pouštíš Petra s kamarády do garáže? ptávala se Bohumila s pevným úsměvem. Můj muž, ať mu je země lehká, chodil vždycky domů z práce rovnou a já mu nastavila jasná pravidla rodina je na prvním místě.
Eliška mlčela, hádat se s tchyní nemělo cenu. Bohumila uměla ukončit jakoukoliv diskusi jediným pohledem. Hana si vždycky přidala:
Eliško, hlavně dej pozor na Libuši, aby se správně rozvíjela. Přinesla jsem jí knížky, podle věku. Dneska jsou děti rozmazlené, ale všechno to začíná u matek.
A Eliška tedy hlídala a Libuše četla ty knihy, které teta nosila, chodila s babičkou do galerií, měla angličtinu s lektorkou, kterou našla Bohumila. Vychovávali jí v duchu pečlivosti, načtenosti a vážnosti. Sousedi říkali celá babička za mlada.
Petr byl tichý, nenápadný muž, pracoval v továrně jako technik, po práci měl rád pivo s kamarády a fotbal v televizi. Eliška ho milovala tou naučenou láskou, která se narodí po deseti letech, kdy už jsou všechny hádky a křivdy vyslovené a není třeba nic hrát. Petr měl Elišku taky rád, nedovedl to moc vyjadřovat, dělal to tichou péčí někdy donesl čaj do postele, jindy vstal dřív a uvařil míchaná vejce.
Bohumila se k synovi chovala jako k dítěti, co nevyrostlo. Často Elišce říkávala:
Petře, mohl bys být sebevědomější, vypadáš, jako bys tu ani nebyl. Tvoje žena se na tebe dívá a neví, jestli je před ní muž, nebo dítě.
Petr mlčel, rameny klesl ještě níž. Eliška pak v noci, ležící v tmě vedle něj, ho hladila po hlavě a šeptala: Nestarej se o to, jsi nejlepší, můj milý. Petr neodpovídal, jen dlouze vzdychl a usnul. Eliška pak koukala do stropu a přemýšlela, jak to je, že někoho tak miluje, a přesto ho neumí chránit ani proti jeho vlastní matce, protože se bojí, protože byt není její, protože je tam pořád hostem.
Když bylo Libuši třináct, Bohumila vážně onemocněla. Rakovina slinivky. Bohumila se nedojímala, jen semkla rty a šla k notáři, sepsat závěť. Rozdělila majetek podle svého: vlastní dvoupokojový byt v centru odkázala dceři Haně, ten druhý, kde bydleli Eliška s Petrem a Libuší, odkázala synovi Petrovi. Po jejím se zdálo spravedlivě.
Ale stalo se něco, co nikdo nečekal. Tři týdny po založení závěti šel Petr ze směny, kam šel vždy, na tramvajovou zastávku a na přechodu ho srazilo auto. Za volantem seděla mladá žena, jen na okamžik se nedívala před sebe. Eliška se to dozvěděla od Hany. Volala jí s rozklepaným hlasem:
Eliško, Petr už není Auto, nehoda, sanitka přijela pozdě. Musíš do márnice, identifikovat ho.
Eliška si nepamatovala ani cestu, ani pohled na mužovu tvář, ani vyřízení papírů jen prázdné koukání z okna tramvaje. Libuše byla tehdy u babičky, takže Eliška přišla do prázdného bytu. Sedla si na gauč a zůstala do rána vzhůru.
Bohumila přežila syna o dva měsíce. Lékaři říkali, že nemoc rychle postupovala, že chemoterapie nepomohla, že její tělo se nebránilo. Eliška však věřila, že tchyně už po smrti syna prostě nechtěla žít. Kritizovat ho mohla, ale byl její dítě, její chlapeček. Stala se z ní za těch pár týdnů z ocelové, rovné ženy stařenka, seschlý stín v posteli, dívající se do prázdna. Před smrtí zavolala do nemocnice notáře a změnila závěť: třípokojový byt, který chtěla původně nechat synovi, teď odkázala vnučce Libuši.
Byt bude Libušce, řekla nemocná Haně a ty, Hanko, dostaneš svůj byt, tak jak jsme se dohodly. Dávej na Libuši pozor, ať se neztratí, ať ji nenapadne nějaká blbost jako její matku. Eliška je dobrá, ale slabá, Libuše potřebuje pevnou ruku.
Hana přikývla a na její tváři se nehnul sval byla přesnou kopií své matky.
Eliška zůstala s dcerou sama ve větším bytě sice psaný na Libuši, ale jako nezletilou ji musela Eliška zastupovat, takže v praxi jim zůstalo zázemí stejné. První roky na to ani nepomyslela, nebyl čas, musela pracovat, živit dceru, zvládat všechno, co kdysi dělali společně s Petrem.
Uplynulo pět let v práci, ve spěchu, v neustálém honu za penězi. Chtěla, aby Libuše měla vše jako ostatní děti slušné oblečení, mobil, lektory. Eliška si nikdy nestěžovala, prostě dělala, co musela, a když Libuše získala stipendium na prestižní univerzitě v Praze, Eliška brečela štěstím. Nic nebylo marné, dceři zajistila budoucnost. Libuše si už od druháku přivydělávala překlady, angličtina jí šla skvěle díky babičce a Haně, které trvaly na doučování už od základky.
A právě když se zdálo, že život se konečně otáčí k lepšímu, potkala Eliška Vladimíra. Seznámili se náhodou, v autobuse pomohl jí s taškou, dali se do řeči. Zjistila, že pracuje ve vedlejší budově, o 13 let starší, má dvě dospělé děti a žena po mrtvici už pět let leží na vozíku. Vladimír o ni pečuje.
Nejsem žádný hrdina, řekl jí napotřetí na lavičce v parku, když ji držel za ruku, jen ji nedokážu opustit. Tolik let, zrodila mi děti. Ale už dávno jsem zapomněl, co je to se něčemu těšit. S tebou jsem si vzpomněl.
Eliška rozuměla. V osmatřiceti člověk nehledá prince na bílém koni, ani netouží po pohádkové lásce. Bere to, co je.
Neřekla to Libuši hned. První měsíce tajila, vymýšlela, že zůstává déle v práci nebo jde za kamarádkou, ale Libuše byla vnímavá. Postřehla, že máma častěji nosí úsměv, pohled má měkčí, a když jednou Eliška vytáhla nové šaty schované na schůzku s Vladimírem, Libuše se na ni zpříma podívala:
Mami, máš někoho? Začala jsi utrácet za sebe, kupuješ šaty, parfémy. Řekni.
Eliška zrudla jak puberťačka, a všechno řekla. O Vladimírovi, jeho manželce na vozíku, o tom, že je do něj opravdu zamilovaná.
Libuše poslouchala, a rysy v tváři jí tuhly, proměnila se v ledový kámen. Když máma domluvila, řekla Libuše klidně tónem, který Eliška slýchala jen u Bohumily:
Mami, víš, co právě říkáš? Říkáš, že se taháš s cizím ženatým chlapem. Moje máma, která mě učila co je správné a špatné, teď běhá po cizích mužích. Slyšíš se?
Libuše, nerozumíš tomu, začala Eliška, ale dcera ji přerušila:
Ale rozumím. Jsi sama, je ti ouzko, chceš se zahřát, nejsem hloupá. Ale i v životě jsou hranice, mami. Ženatý muž je zavřená kapitola. Není ti osmnáct, abys dělala takové věci.
Eliška se tehdy urazila, rozplakala se. Svalila to na mladickou černo-bílost pohledu. Libuše vnímá svět jasně správné/špatné, dovoleno/zakázáno, žádné odstíny mezi.
S Vladimírem se scházeli tajně na chatě jeho kamaráda, když byl pryč, nebo v bytě, který Vladimír občas na den pronajal přes známého realitního makléře. Eliška si byla vědoma, že to není romance, jakou si malovala v mládí, ale v jejích letech si vážila každé chvilky.
Někdy si myslím, říkal Vladimír, když leželi v úzkém cizím pokoji, že na to nemám právo. Na štěstí, na tebe. Sedím u její postele a říkám si, že žiju s někým jiným, zatímco ona je naživu. Je to podlé, že?
Je, Eliška nedokázala lhát. Ale stejně tě čekám a neodsuzuji. Kdo jsem já, abych soudila?
Jsi ta nejhodnější, šeptal a líbal jí rameno. Nikdy tě neopustím, budu s tebou, slibuji.
Eliška mu věřila, protože chtěla věřit. Po pěti letech samoty, ustavičné honbě v práci a břemeni, že táhne všechno sama, potřebovala tu naději, že aspoň někdo řekne: Jsi dobrá, jsem s tebou.
Když Eliška zjistila, že je těhotná, podlomily se jí nohy. Nevěřila tomu, udělala si tři testy. Potom šla na gynekologii, krevní test, a doktorka suše oznámila: Gratuluji, šest týdnů, srdíčko bije, všechno v pořádku. Eliška vyšla ven, sedla si na lavičku před poliklinikou a rozplakala se, smíšené pocity strach, radost, zoufalství, doufání.
Nevěděla, jak to říct Vladimírovi. Týden to v hlavě přetáčela, představovala si jeho reakce bude šťastný, nebo vyděšený, nebo začne říkat, že je pozdě, že má už velké děti, těžce nemocnou ženu, že nezvládne? Tušila, co odpoví že ji nenechá, že je zodpovědný, ale že se toho bojí. Bude proti, ne proto, že by byl zlý, ale že má strach z odpovědnosti, z toho, že jeho děti, manželka, jeho vlastní život další šok neunese.
Ale nejvíc se bála říct to Libuši. Oddalovala to, čekala na správnou chvíli, která nepřišla. Nakonec se odhodlala večer, když se Libuše vrátila od tety Hany, sedly si ke kuchyňskému stolu.
Libuško, musím ti něco říct. Jsem těhotná.
Libuše ztuhla s hrnkem v ruce.
Od ženatého? zašeptala.
Od Vladimíra, ano. Je otcem.
To jsem mohla tušit, Libuše se hořce usmála. Mami, jsi normální? Je ti třicet osm, makáš na dvou pracích, já se sotva dostala na školu s prospěchovým stipendiem, konečně máme trochu klid, a ty… chceš další dítě? S chlapem, co neodejde od své nemocné ženy a nic ti nenabízí?
Libuše, prosím tě, Elišce selhával hlas. Je to můj život. Můj.
Ani nemusíš prosit, Libuše vstala, obličej bez barvy. Nepřikazuji ti nic. Jen ti něco řeknu. V tomhle bytě, v mém bytě, si další dítě dělat nebudeš. Ten byt je můj, babička ho odkázala mně, ne tobě.
Eliša cítila, jak jí tuhne krev v žilách. Dívala se na dceru, dívku, kterou porodila v osmnácti, vodila ji do školky, do kroužků, učila se s ní, dřela za dva, aby měla všechno a teď před ní stála cizí, s tváří Bohumily i tónem Hany, co ji vždy vnímaly jako přivandrovalce v jejich správné rodině.
Libuše, co to říkáš? Elišce se třásly ruce, musela se opřít o stůl. Je to náš domov, tu jsi vyrostla, já tě tady vychovala
Žilas tu, protože žil táta, přerušila Libuše. Když táta umřel, mohla tě babička klidně vyhodit, ale nechala tě tu, protože jsem byla malá. Ale ten byt byl vždycky můj, mami. Rozumíš? Já tě nevyhodím, nejsem krutá. Jsi moje máma, vždycky tu můžeš bydlet. Ale děti si dělej jinde a nevoď je sem. Chceš rodinu? Jdi za otcem toho dítěte a jeho žádej o byt.
Jak to můžeš? slzy už neudržela.
Porodila jsi mě v osmnácti, protože jsi nepřemýšlela o následcích, řekla Libuše tvrdě. A teď děláš stejnou chybu znovu. S kým? S chlapem s nemocnou ženou. A co když se lekne a uteče? Budeš tu sama, akorát je ti skoro čtyřicet, síly už nemáš. Já ti s ničím pomáhat nebudu. Mám vlastní život.
Ty mi nechceš pomoct? Eliška v očích bolest, nepochopení. Libuše na vteřinu uhnula pohledem. Myslela jsem, že jsme rodina. Že budeš ráda, že budeš mít sourozence
Jsem normální? zasmála se Libuše, smích to byl krutý. Jaký sourozenec? Ty budeš dřít na dvou pracích, dítě strčíš do školky, a pak já ho mám hlídat? Ne, mami. Nehodlám podporovat tvoji nezodpovědnost. Neříkám ti, co máš dělat se svým tělem, rozhodni si sama. Ale nenechci, aby se můj život rozpadl kvůli tvým chybám.
Jsi zrovna jako tvoje teta, zašeptala Eliška. Jako babička. Pro vás jsem vždycky byla nikdo, že? Jen ten, kdo měl štěstí, že smí bydlet ve vašem bytě.
Už toho nech, Libuše se zamračila. Nedělej ze mě zrůdu. Máma jsi, to se nezmění, nikdy tě nevyhodím. Ale jen ty sama. Bez chlapů, bez dětí. Je to můj domov. Pokud chceš dítě, hledej si jiné bydlení, já děti v bytě nechci.
Chceš mi říct, že… Eliška polkla. On by byl cizí? Jak může být můj vlastní syn cizí?
Nebude můj, Libuše zavrtěla hlavou, v očích jí poprvé během hádky vyhrkly slzy, ale Eliška nevěděla, zda doopravdy. Ten je tvůj. Já nechci nic hlídat, měnit pleny, nechci školku v bytě. Chci studovat, žít svůj život.
Eliška se sesunula na židli, nohy ji neudržely. Skrz slzy viděla Libuši stát se založenýma rukama, sevřené rty, stejně jako Bohumila, jako Hana, ty zásadové ženy, co ji celý život stavěly do kouta.
Polovina toho bytu by byla moje, šeptla, s hořkostí. Kdyby táta nezemřel před babičkou, polovina bytu by mi dle zákona připadla. Ty jsi zapomněla? Byla jsem jeho manželka, první dědička. Kdyby babička nezměnila závěť, kdyby táta žil ještě dva měsíce
Ale nežil, přerušila Libuše. Babička to rozdělila jasně. Tak mi tu závěť nepřipomínej. Věděla, co dělá. Věděla, že jsi nezodpovědná, neumíš si poradit ani s penězi, ani s životem. Otěhotněla jsi v osmnácti, pak znovu skoro ve čtyřiceti. Kdyby byt měl připadnout tobě, promarnila bys ho. Babička mi důvěřovala. Já ji nezklamu.
Nezklameš, opakovala Eliška a náhle v ní něco prasklo. Nitka ke své dceři, ta láska, co měla být bezpodmínečná. Jsi už její obraz. Jsi druhá Bohumila. Máš pravdu, v tvém bytě jsem nikdo. Jsem tu jen proto, že to dovolíš. Přivandrovalec, co tu je jen z milosti.
Mami, nevyšiluj už tolik, Libuše povzdechla unaveně. Nikdo tě nevyhání, ale já nejsem povinna cokoliv podřizovat tvým rozhodnutím. K dítěti ti pomáhat nebudu. Hledej si jiné bydlení, Vladimír ať tě zabezpečí, je přeci otcem.
On nebude moct, vyklouzlo Elišce.
Vidíš, odfrkla si Libuše. Věděla jsi, že jsi s chlapem, co ti nic nabídnout nemůže. Rodinu, byt, vztah. A já mám ještě být chůva dítěti, co není moje, zatímco ty budeš lítat po schůzkách? Děkuju, nechci.
Nechci z tebe chůvu, zašeptala Eliška. Jen prosím o pochopení, podporu, a abys mě nevyhazovala na ulici s dítětem.
Nevyháním tě, zopakovala Libuše. Můžeš tu bydlet. Sama. Když porodíš, hledej si nový domov. Máš čas do narození dítěte. Pak tu nebude.
Eliška pomalu vstala a odešla do svého pokoje. Lehla si, stočila se do klubíčka jako malá holka.
Něco vevnitř ní prasklo, ta neviditelná pupeční šňůra, co spojovala s dcerou, jakoby do té chvíle nezničitelná praskla, a na jejím místě zůstala černá díra, do které mizely vzpomínky: první krůček Libuše, první smích, první máma, společné pohádky, objetí, šeptání: Mami, mám tě nejradši na světě.
Nejsem omyl, zašeptala Eliška do polštáře tak tiše, že ji neslyšela ani sama. Nejsem omyl. Jsem tvoje máma.
Z vedlejšího pokoje už duněla hudba Libuše si pustila televizi naplno a Eliška věděla, že je konec. Dcera řekla vše, co chtěla, a teď už klidně žije dál, bez výčitek.
V té tmě popadla telefon a bezmyšlenkovitě zavolala Vladimírovi. Zvedl to na druhé zazvonění nespal, seděl u lůžka své ženy.
Vladimíre, řekla prázdným hlasem. Jsem těhotná. Potřebuju bydlení. Zvládneš nás zaopatřit? Byt, peníze, abych aspoň první rok mohla být doma? Řekni upřímně.
Eliška slyšela, jak se Vladimír ztěžka nadechl. Pak začal rychle, zmateně, skoro provinile vysvětlovat:
Eliško, prosím tě Na tohle nejsem připravený, víš jak na tom jsem. Žena je na mně, léky, pečovatelka, mám peněz tak akorát, děti mi pomáhají, ale co dneska člověk utáhne Chtěl bych, ale nemůžu ji opustit. Byt k pronájmu, k tomu všechno, a ty bez práce Neutáhnu to, Eliško, vážně ne. Nechci tě nechat, pomůžu jak budu moct, ale jen málo…
Jen málo, zopakovala Eliška. Dobře.
Eli, prosím, domluvíme se, najdeme řešení, snad něco vymyslíme
Zavěsila, ani se nerozloučila. Položila telefon a v tiché tmě ležela až do rozednění, poslouchala ledničku, vzdálené štěkání psa. Jakmile za oknem svítalo, oblékla se, vzala si občanku, kartičku pojišťovny a potichu odešla z bytu. V čekárně gynekologie seděla přes dvě hodiny, koukala před sebe, neplakala. Když ji zavolala ta samá lékařka jako minule a zeptala se: Chcete si těhotenství nechat? Eliška klidně, bez emocí odpověděla:
Ne, jdu na potrat.
Lékařka jen povzdechla, zapsala nový termín. Eliška vyšla ven, zhluboka se nadechla ledového vzduchu, až ji píchlo v hrudi. Na schodech polikliniky se rozplakala do dlaní, a kolem procházely ženy s bříšky, maminky s kočárky nevšímaly si jí.
