Když se v rodině koná svatba, je to pro všechny velká událost plná emocí. Svatba přináší do života radost, dojetí a spoustu očekávání.
Lidé však často vidí věci jen z jednoho úhlu pohledu, i když všechno na světě má dvě strany, stejně jako mince.
Nemyslím si, že by manželství bylo něco hrozného. Jenomže mnoho žen v Česku si pořád myslí, že skutečné štěstí naleznou pouze tím, že se vdají a založí rodinu. Mladé dívky často vůbec nechápou, co vlastně manželství znamená a co takový život obnáší.
Jejich hlavní cíl je vdát se a pak už se prý všechno nějak vyřeší.
Rád bych se podělil o svou zkušenost. Dlouho jsem si myslel, že když si vezmu ženu, kterou miluji, a založíme rodinu, budu nejšťastnější člověk na světě.
Bohužel mně ale manželství přineslo také spoustu nových starostí. Ještě jsme ani nezačali šetřit na vlastní byt a já už zjistil, že čekáme dítě. V dnešní době je mít dítě často finančně velmi náročné.
Byli jsme nadšení, že budeme mít potomka. Pracoval jsem ve svém vlastním malém podnikání, zatímco manželka Markéta byla na mateřské a zápasila s nejistotou. O šetření na vlastní bydlení jsem si mohl nechat jenom zdát. Navíc mateřství pro ni nebylo vůbec jednoduché. Syn Tomáš byl neklidný a pořád nemocný, Markéta vůbec nespala a byla totálně vyčerpaná. Někdy se mi svěřovala, že má nervy na pochodu a nejradši by utekla od všeho pryč. Ne každá žena je zkrátka stavěná být oporou rodiny.
Přál bych si, abychom to tehdy věděli oba dřív. Synovi bylo něco málo přes dva roky, když jsem přišel o podnikání. Spadl jsem do hluboké deprese. A tam, kde je zoufalství, bývá často i flaška slivovice navíc. Markéta nezbylo nic jiného, než vzít věci do vlastních rukou Tomáše dala do školky a nastoupila hned na dvě plné úvazky. Dřela, aby nás uživila, zatímco já tvrdě spal v posteli s kocovinou. Pro ni to bylo tak těžké a ubíjející, že mi často říkala, že by nejradši všechno vykřičela do světa. Kdyby byla na všechno sama, zvládla by to líp než teď s neschopným manželem po svém boku.
Jednoho dne poprosila svojí mámu, tedy mojí tchyni paní Holubovou, aby si se mnou vážně promluvila a dala mě dohromady. Vždyť přece chlap se nemá vzdávat a kašlat na rodinu, zvlášť kvůli penězům. Markéta se tchyni otevřela a přiznala, že už je na dně, nezvládá to a sotva stojí na nohou.
Čekala by podporu, nebo aspoň pár slov útěchy. Ale její matka jí řekla: Víš, nejseš jediná, koho život nešetří. Ale jsi přece ženská musíš vydržet. Žena nemá být slabá.
Žena drží rodinu pohromadě. Tak když cítíš, že chceš křičet, radši mlč a když máš slzy, utři si je. Přijmi, co ti osud dává, nevyplakávej se a prostě jdi dál.
Tyhle její věty Markétu bodly, jakoby jí někdo vrazil nůž do srdce.
Věděli jsme, že tchyně to nemá doma lehké, vždyť její muž je známý lenoch. Místo aby nás pochopila, poručila Markétě, ať sklopí hlavu a všechno přejde. Jak dlouho to ale člověk vydrží? Máme přece jen jeden život, chceme ho žít v klidu a s radostí. Překážky přijdou vždycky, ale ne takhle. Každá žena si zaslouží být veselá a milovaná.
