Hele, jsem úplně vyčerpaná. A to není jen nějaká neurčitá únava nebo něco takového. Tohle je úplná fyzická, psychická i finanční vyčerpanost z toho, že živím dva dospělé lidi, kteří se zasekli v nějakém nekonečném teenagerském módu. Oba mají přes dvacet, zdraví jim slouží, pořád nosí nejnovější telefony, značkové oblečení, hotová jídla… a doma to vypadá jak v pětihvězdičkovém hotelu. Vyhrabou se z postele odpoledne, dojdou do kuchyně okukovat, co je k jídlu, a když se jim něco nelíbí, tak se tváří jak kyselé okurky. Neptej se, kolik to stálo nebo kdo to koupil. Ani nepoděkují. Nepomůžou. Jenom pořád něco chtějí.
Nestudují, a to už roky. Začali nějakou školu, pak s tím sekli prý že to není pro ně. Kurzy odpadlý v půlce. Projekty zabité ještě dřív, než začaly. Pořád ta samá písnička výmluvy, předstíraná únava a jistota, že někdo jiný, konkrétně já, to za ně všechno vyřeší. Nepracují, protože nenašli nic vhodného, ale nějaká normální práce je prý pod jejich úroveň. Představa začít od nuly jim přijde ponižující, ale žít na účet někoho jiného to v klidu zvládnou.
Účty neplatí, na nákupech se neukážou, na mýdlo si nevzpomínají. Elektřina, voda, internet, streamovací služby, mobily všechno platím já. Když se něco pokazí, volají mi… ne abych jim poradila, jak to spravit, ale abych věděla, že se to rozbilo. Na mytí prádla se nesáhnou, k jídlu přijdou, jen když je hotovo. Nechávají za sebou binec, který někdo jiný uklízí, jako by ani nebydleli doma, ale přijeli na pár dní.
A do toho všeho kritizují! Pořád slyším kecy na můj charakter, na to, jak si organizuju den, co rozhoduju, jak mluvím. Jsem špatná, když jsem unavená, když mi nálada kolísá, když si dovoluju stanovit hranice. Když mluvím o odpovědnosti, smějou se. Když řeknu, že je čas být samostatní, jsou uražení. Přeháním prý, když je požádám, ať si aspoň uklidí v pokoji nebo vynesou koš. Když řeknu, že už nejsou peníze na jejich rozmary, koukají na mě, jako bych je chtěla okrást. Jako bych byla povinna jim všechno zajistit, udržovat je v pohodlí.
A nejhorší na tom všem je, že to není o chybějících možnostech, ale prostě o lenosti. Oni nejsou ztracení, oni jsou si v té pohodlnosti až moc jisti. Zvykli si, že někdo všechno zařídí, nic si neváží. Já jsem roky nechtěně přispívala pletla jsem si lásku s nekonečnou trpělivostí.
Ale už toho mám dost. Dneska mi došlo, že být rodičem nemusí znamenat držet někoho za ruku celý život a milovat neznamená nechat se vyždímat. Nevychovala jsem děti proto, abych z nich měla dospělé, kteří neumí žít. Pohodlí člověka často jen zkazí. Mlčení je taky vychovává ke špatným věcem. Chcou zůstat líní? Tak ať, ale už ne na můj účet, ne v mém bytě a ne za mojí energii. Protože být mámou neznamená být otrokem na celý život. I já mám právo si odpočinout od dětí, které vlastně nechtějí dospět.
