Já s tebou
Pavlíku, já už nevím, co dělat! Ona vůbec nechce nikoho poslouchat! Zapřísáhla se, že si to dítě nechá! Jaké dítě, Pavle? Vždyť má teprve devatenáct! Celý život před sebou! Teď nechá vysokou a co? Půjde zametat ulice? Musíme s tím něco udělat! A ty mi s tím musíš pomoct!
Jak, mami?
Hlas Pavla byl tak ledový, až se Ivana malém pustila telefon. Její syn s ní nikdy takhle nemluvil! Vždycky byl hodný, teplý chlapeček její A teď? Co udělala špatně? Vždyť ona za tu situaci nemůže, ale Lenka! Prý zažila lásku! Hloupé holka! Kdyby raději poslouchala matku! Ale teď už si jen můžeš stěžovat sama sobě, Ivano Novotná. Všechna tvoje výchova takto dopadla! Ale proč? Proč takhle? Vždyť Pavel je přece skvělý syn! Inteligentní, dobře vychovaný, poslušný! Vždycky pomůže a podpoří. Jen teď už nežije doma. Je to přece dospělý muž, samostatný, jen se ještě neoženil. Kolikrát jen mu říkala, že je na čase založit rodinu A přitom by už chtěla hlídat vnoučata! Jak dlouho se má ještě čekat? No, když byla Lenka malá, byl neustálý shon a nestíhalo se přemýšlet ani o věku. Teď je Lenka už úplně samostatná. Na sport už dávno nemyslí, doma je málokdy. Pořád někam běhá. Chvíli studuje, chvíli je s kamarády, pak s pátrací skupinou, a teď se ještě objevil ten! Proboha! Kde ho jen vzala, to divné stvoření? Vždyť to je úplně šlofík! Ivana hned věděla, o co jde, ale Lenička, ta se zamilovala! Nikdy se neuměla v lidech vyznat! Všichni jí vždy připadali dobří. Vysvětlovala jí, že na světě těch dobrých je opravdu málo, a stejně nepochopila. A co teď? Kam to všechno vedlo? A jak si s tím poradit? Vánoce na krku a jí z toho třeští hlava. A teď ještě Pavel! Co to má za tón? Proč tak s ní mluví?!
Pavle, co to s tebou je, proč takhle mluvíš se mnou?
Kde je, mami? Pavel prudce zatočil volantem do boční uličky a zaparkoval. Jeho klid skončil u slova dítě. Ruce se třásly na volantu, v očích se mu setmělo a měl chuť křičet, tak jako kdysi Ale tehdy to nepomohlo a teď by to bylo stejné. Musí se uklidnit a udělat aspoň něco, aby aspoň tohle dítě, Lenkino, zůstalo naživu, když jeho vlastní syn nebo dcera tenkrát neměla šanci Ach, mami! Co to provádíš! Vždyť Leničku jsi vždycky milovala mnohem víc než mě. Byla to přece holčička a ještě pozdní dítě! Jak by ses netetelila pýchou nad tak krásným, modrookým andílkem se zlatými lokýnkami? Lenka byla vždycky krásná. Od samého prvního dne. Pavel už měl srovnání, v jejich velké rodině, kde bylo plno tetiček, sestřenic a různého příbuzenstva, se pořád rodily děti a dělaly se oslavy. Všechny děti byly na jedno brdo světlejší očka, pevné postavy, silné ruce a nohy, které se ukazovaly každému příbuznému. Čím byly baculatější, tím lépe. Jenom Lenka všechny překvapila. Oči sice rodinné ale jinak Ta labutí štíhlá šíje, krásně tvarované ruce a nohy, jako by je vymodeloval mistrý sochař Máma se zpočátku styděla, schovávala pohled. Později už na Lenku hleděla s hrdostí, jak tančila mezi ostatními děvčaty při rodinných svátcích. Byla tak jiná, že každý dospělý na ni musel znovu a znovu pohlédnout
Taková krása se jen tak nerodí! tetky závistivě povzdychly, když rovnávaly svým dcerám mašle a šaty.
Když pak Lenka poprvé vystoupila na koberec v krásném trikotu, bylo jasné, že je zrozená pro víc než jen potěšit oko.
Maminka se zaměřila na kariéru Lenky v gymnastice, Pavla nechala žít vlastním životem. Maminka sice Pavla milovala, ale dělala z něj ukázkový příklad pro všechny a kdyby snad někdo zapomněl, jak výjimečný je její syn, ihned to připomněla:
Pavlíček vyhrál krajské kolo fyzikální olympiády! Ano, to nejvyšší a nejdůležitější! Teď už se nemusíme bát o jeho budoucnost. Roste nám génius! Takhle to bude i v matematice! No, co vám budu povídat Výchova? Není na tom nic těžkého, stačí se dětem věnovat.
Ivana nebrala v potaz, jak se její kolegyně mračí. Žila si v představě, že doma všechno klape děti jsou úžasné a šikovné, manžel miluje a ona si může dělat, co jí baví. Učila angličtinu a byla opravdu fenomenální. Nebylo žáka, kterého by nedostala na potřebnou úroveň. Byla žádaná, i když si říkala dvojnásobek než ostatní v Brně.
Záleží, co vám je hlavní peníze, nebo výsledek! Kdo investuje do dítěte, může si být jistý, že udělám vše proto, aby se dostalo tam, kam chcete!
Pavel žasl, jak máma všechno stíhá Lenčiny tréninky, domácnost, práci. Byla skvělá organizátorka a tenhle talent přenesla i na něj. Teď se to Pavlovi hodilo, pomáhalo mu s časem i životem.
I dnes měl den přesně naplánovaný až do večera. A tak ho matčino šokující sdělení úplně rozhodilo.
Kolik už je let, co uslyšel to osudné:
Jsem těhotná. Ale rodit nebudu! Jsem ještě mladá, nejsem připravená na takovou zodpovědnost. A můžeš za to ty! Takže to zařiď! Už jsem našla kliniku, zbytek je na tobě.
Bože, tehdy se s Eliškou pohádali jak nikdy! Tři roky spolu žili, nikdy se nehádali, ale tentokrát na ni řval tak, až drnčela skla. Nerozuměl, za co může? Vždyť jí tolikrát nabízel sňatek, bydlení všechno měli. Malý byt v Brně, auto, začínající, ale už slibný podnik. Co víc by chtěla? Ano, není milionář, ale ani ona nebyla princezna. Prostá holka z vedlejšího ročníku, která se přijela učit z vesnice s legračním názvem. Smála se pokaždé, když se Pavel snažil vyslovit jméno té vsi. Seznámili se téměř hned jedno ráno běžela na zkoušku, zlostně spěchala a narazila do Pavla, který byl opřený o stěnu a cosi si kreslil na omítku.
Co tu stojíš, nemůžu projít! Papíru máš snad málo, že čmáráš po zdech? Děláš to i doma?
Zavrčela, zuřivě zkoušela stáhnout z nohy rozbitý střevíček, pak bosá odběhla dál na zkoušku a Pavel šel za ní, okouzlen.
Po zkoušce přišla, pověsila se mu do lokte a ukázala index před nosem:
Dala mi za jedna! To je na oslavu! Nějaký nápad?
Chodili spolu rok, pak se sestěhovali. Pavel žil s dědou, protože mamka byla pořád na cestách, otec skoro stále v práci. Když děda odešel, rodiče rozhodli, že ten byt je už malý. Pavel s tím byl v klidu, necítil se tam bez dědy doma. Odchod dědečka ho bolel. Často si říkal, že ráno zas uslyší jeho:
Padej, studente! Máš tam snídani!
Děda byl statný a nezničitelný jako tlačný remorkér, který léta vozil po Moravě. Ale jen do chvíle, než odešla babička
Dlouho tu beze mě nebudeš říkal. Proč bych měl? Ale pro vás ještě chvíli vydržím. Chci vidět, jací budete
Babičku nazýval holubičkou od prvního dne.
Byla mírná, jemná Takové už dnes nejsou, Pavlíku. Hlupák jsem byl, že jsem ji někdy zarmoutil. Ale ona jen mávla rukou: Ty jsi nějaký rozčepýřený, Pavle. A bylo po hádce! Ani jednou mě nehubovala. Bylo by mi teď jednodušší Když je co odpouštět, líp se pak vzpomíná. Teď vše jen tíží Hledám ji, nenacházím Je mi smutno.
Pavel to všechno viděl. Až tehdy pochopil, co je to láska, která přetrvá v čase i prostoru.
Takovou lásku chtěl se svojí Eliškou, ale když naň studeně pohlédla a natáhla ruku pro kartu, aby mohla zaplatit kliniku
Kartu si vzala sama. Po hádce naházela hadříky do kufříku, vytáhla Pavlovi peněženku z kapsy a bouchla dveřmi. Došlo mu to až z výpisu z účtu. Zablokoval kartu a jel domů.
Matka vyváděla, otec ukončil hysterii rázným:
Kdyby bylo potřeba, pomůžeme.
Co se přesně stalo, rodičům neřekl. Netřeba, aby to máma věděla. Hlásil jen, že se rozešli. Nevyhovovali si. Snadnější
Ve svém pokoji seděl dlouho na starém gauči. Myslel si svoje, byl mátožný kde vzít světlo?
To světlo přišlo samo. Lenka nakoukla, chvíli postála, pak tiše přišla, složila svá dlouhá hubená kolena na koberec, setřela mu slzy z tváří, a pak vážně pronesla:
Je ti špatně Pavle, co bych mohla udělat? Chtěla bych pomoct, ale nevím jak
Jen tu buď, abych něco hloupého neudělal.
Seděla tam s ním celou noc, až do budíku. Máma si ničeho nevšimla myslela si, že Lenka je vzhůru kvůli závodům. Netušila, že promluvili celou noc. Mladší sestra, kterou bral jako dítě, se mu ukázala jako citlivý člověk se zvláštní moudrostí. Lenka z něj vytáhla vše, co v sobě skrýval, a prostými, ale pravdivými slovy mu vysvětlila, že život nekončí.
Lenko, měla bys být psycholožka!
Podle jiskry v jejích očích poznal, jak trefil. Ví, že je to přání mé sestry, i když máma by z ní chtěla slavnou sportovkyni a stále ji k tomu nutila. Tak jako dnes ráno vtrhla do pokoje, sprdla Lenku za to, že není umytá, Pavla pohladila po hlavě, i když ji to iritovalo, a uháněla na snídani.
Lenka toho dne vyhrála závody. Létala po koberci, hudba ji nesla, porota zůstávala v úžasu. Carmen duněla sálem a Lenka tančila bolest i sílu, co uhasla, ale jednou se vrátí
Tento výkon mohl být průlomový. Dokonce se jednalo o jejím přestupu do Prahy. Ale právě tehdy se stalo neštěstí. Po tréninku šla domů, nevšimla si dvou pochybných hochů. Tatínek se zdržel, bratrovi volat nechtěla není malá! Tak šla sama.
Slečno, počkejte! Máme moc hezkého pejska, pojďte se na něj podívat!
Zaznělo hluboké zavrčení a Lenka raději zrychlila. Ze psů měla od dětství hrůzu. Neotočila se. Už byla u schodů paneláku, kde svítilo světlo a bylo tam pár lidí. Rychle a klidně se chtěla dostat co nejrychleji nahoru, jenže si nevšimla ledu a zklouzla po schodech.
Probrala se až v nemocnici. Vedle ní seděla matka, bledá jako stěna. Oči měla napuchlé.
Mami
Už jsi vzhůru? Ivana odvrátila pohled a Lenka pochopila, že mamka dlouho plakala. Jak se tohle mohlo stát?
Lenka ani nevěděla, jestli mamu víc bolí komplikovaná fraktura, která ukončila její sportovní kariéru, nebo promarněné naděje. Žádné soucítění a pohlazení, žádné všechno bude v pořádku. To jí dal až Pavel.
Ty malá, vydrž to! Vím, že to bolí. Chceš, abych ti přivezl obrovský dort? Teď už můžeš! Nebo ti postavím sněhuláka a budeš po mně házet koule z lavičky? Nebuď smutná! Koupím ti krásné berle růžové! A budeme se spolu připravovat k přijímačkám. Ještě jsi si to nerozmyslela s tou psychologií?
Objal ji a ona se v jeho náruči schoulila. Hned bylo trochu snazší.
Rehabilitace byla dlouhá, ale do konce prvního ročníku Lenka už chodila skoro normálně. Chůze už nikdy nebyla tak ladná, někdy si připadala skoro jako malá mořská víla, ale aspoň pryč byly berle a hůl. Ty krásné, růžové, které pro ni bratr natíral v dílně, chtěla nechat jako památku. Ale pak poznala skvělé lidi v pátrací skupině a pochopila, že na tom není tak špatně. Věnovala berle Lence, koordinátorce skupiny, co i přes vrozenou vadu organizovala celé pátrání. V jejím bytě to žilo.
Leni, a co klid? Lenka připravovala čaj a krájela už asi stou salámovou klobásu pro hledající.
Na co bych žila sama v koutě? Teď jsem potřebná. Jsem užitečná. To je hlavní!
V pátrací skupině poznala Lenka i Marka.
V něčem měla Ivana pravdu. Marek na ní působil nenápadně, jakoby byl vymazán napůl gumou. Ale dokázal toho zvládnout tolik, co tři lidé najednou. Lenka jeho příběh znala, matce ho však raději neříkala.
Marek se dostal ke skupině, když zmizel jeho otčím. S policií žádná sláva, nakonec volal dobrovolníky:
Má cukrovku! On by neodešel jen tak! skoro křičel.
Gustav, mámin třetí muž, byl pro Marka opravdovým otcem. Jeho biologický otec odešel dříve, než se akorát narodil. Markovu mámu nechal s babičkou a dědou, ti chlapce vychovávali. Máma za prací do Německa, domů peníze, někdy dopis, pak už skoro zapomněl, jak vypadá.
Vrátila se, když Markovi bylo deset. Nový život s novým mužem, ten však nebyl, řekněme, jemný. Když rozbil okno ve škole, otčím jej zbil, Marek utekl k babičce a dědovi, už nikdy zpět nechtěl.
Když máma odešla od prvního otčíma, přijde další. Po radách kamarádek kývla na vdovce Gustava. Klidný, pracovitý, cizí dítě bral za své. Získal si Marka díky rybaření beze slov spolu seděli v lodi, když Markovi došlo, že nového otce má rád.
S Gustavem začal Markův nový život. Když odešli i babička s dědou, s mámou už Marek bydlet zvládl. Gustav byl pro něj táta. A když byl Marek dospívající, jeho máma onemocněla, Gustav ho adoptoval.
Pokud ti to nevadí Gustav ho nesměle objal. Nejsi sám! Jak to půjde, budu s tebou.
Zmizel Gustav při cestě z práce. Volal, že musí koupit chleba, pak už nikdy domů nedošel. Řidič tramvaje si vzpomínal na muže v tmavé bundě večer je každý podobný druhému Policie bez zájmu. Marek běhal, tiskl letáky, až mu někdo poradil obrátit se na dobrovolníky, právě na tu skupinu.
Díky nim ho Marek naposled viděl, našli ho pozdě, Gustava už nezachránili selhal zdravotní stav. Proč vystoupil o stanici dříve, proč šel přes park? Neví se.
Po pohřbu přišel Marek za Lenkou a zeptal se:
Co bych měl dělat? Chci pomáhat.
Lenka Marka ukázala Pavlovi hned:
Je mi moc blízký, Pavle. Je to víc než obyčejné líbí se mi.
Tak to je dobře, ne?
Asi jo
Jaký je?
Myslím, že hodný
Pavel dal sestře za pravdu. Jako dvojice se k sobě moc nehodili vysoká krásná Lenka a nenápadný Marek. Ale nakonec hlavní bylo, že je Marek dobrý člověk, ne?
Ivana tehdy jen odfrkla, otec spustil brýle na nos, zamyšleně kývl uvidíme!
Už jsme viděli
Pavel znovu nastartoval a opatrně vyjel z postranní ulice. Musí najít Lenku. Ne že by od mateřské hádky běžela k řece, ale člověk nikdy neví Ivana ani neví, že Marek už není. Jenže dítě tu prostě je
Hloupá, tragická náhoda a ten tichý, světlý kluk přišel o život. Když večer telefonoval s Lenkou, přeběhl vozovku mimo přechod, v tmavé bundě, v šeru, a řidič si ho vůbec nevšiml. Vinit ho nebylo za co, sám Pavel tu jezdil a věděl, že viditelnost je špatná. Stalo se to před dvěma dny. Zítra pohřeb. Lenka ta jakoby se zastavila, nemůže mluvit a plakat nechce.
Slzy nejdou, Pavle. Nemůžu Jen v noci tiše fňukám do polštáře
Řekla jsi to rodičům?
Nemohu Máma by začala nevydržím to.
Proč mu neřekla o dítěti nechápal. Třeba to sama nevěděla? Nebo proč mu potom nezavolala?
Otázek moc, odpovědí žádná.
U Leničky v bytě bylo jako vždy odemčeno. Potichu zaklepal na rámeček kuchyňských dveří a Lenka jen řekla:
V mém pokoji je. Jdi za ní. Čekala tě.
V pokoji bylo šero, Pavel ani nezapínal světlo. Kdyby Lenka plakala, světlo by jí vadilo.
Pavle
Jsem tu.
Dobře
Vzdech téměř nebyl slyšet, a byl tak bolavý, že jí Pavel sevřel i s dekou v objetí, jak jen mohl.
Neboj se, malá, jsem tu s tebou! Zvládneme to! Vím, že ti teď připadá, že už nic dobrého nebude, ale není to tak! Bude miminko a začne nový život. Dítě bude výjimečné, protože má tak skvělé rodiče!
Lenka se konečně rozplakala, celá se přitiskla k bratrovu rameni.
Ty bys měl být psycholog, Pavle Umíš to Mně je teď hrozně. Kdybys věděl, jak moc
Ten večer si Pavel odvezl sestřičku k sobě. Rodičům řekl, že Lenka bude teď bydlet u něj. Pokud nechtějí přijít o obě děti, musí přijmout, že Lenka už rozhoduje za sebe.
Pak to nebylo lehké těžké těhotenství Lenky s nekonečnou nevolností, hádky s rodiči, hlavně s Ivanou otec v tichosti pomáhal dceři, sháněl lékaře i výbavu pro vnučku.
Malá Viktorka se narodila nad ránem, úplně zmoženou mámu uvítala mocným křikem, až se porodní asistentka smála:
Taková malá a takový hlas! Mamka éterická, dcera basista! Po kom to?
Po tatínkovi Lenka se usmívala na drobnou tvář, červenou a nespokojenou. Tohle je život. Marek bude žít skrz ni dál modré oči už nejsou Matouškovské Takže rod Matoušků půjde dál hlavně přes Pavla, zatímco Viktorka bude pokračováním Marka.
O tři roky později.
Viki! Pojď sem, mám pro tebe dárek!
Pavlíku! Zase jeden? Lenka vykoukla z kuchyně, s rukama od mouky. Vždyť jsou Vánoce, ne narozeniny! Přestaň ji hýčkat!
Mám právo! Od toho jsou strejdové a kmotři! Minulý dárek byl od příbuzného, tenhle je od kmotra.
Viktorka pustila ocas Ríši, domácího kocoura, který se roztahoval v obýváku, kde zároveň bylo ložnice i herna malý byt, který Pavel sestře koupil. Svoji garsonku prodal, přidal financí a koupil dvě vedle sebe v novém domě aby byli poblíž.
Velké, markovské oči se zastavily na krabici v Pavlově rukou a když ji otevřel, rozsvítily se víc než světýlka na stromečku.
Líbí se ti?
Viktorka se opatrně dotýkala prstem skleněných ozdob.
Můžu?
Jistě! Jsou tvoje. Pověsíme je na stromeček!
Lenka přišla do pokoje, když Pavel dcerku zvedal, aby pověsila louskáčka.
No teda! Celá pohádka! Pavle, ty jsou úžasné ale To je sklo! Co když to spadne?
Nevadí! Vím, kde se dají koupit další. Hlavně že se Viki líbí!
Malá dívka sedí pod stromečkem, objímá jednou rukou kocoura a něco mu rychle povídá, hltá konce slov a pospíchá. Tak dlouhou pohádku, že se bojí, aby to kocour nevzdal a neusnul dřív, než skončí. Pak by nevěděl, jak to dopadlo. Pohádku už Viktorka zná byla s Pavlem v divadle a celý den tančí, jak to dělaly baletky.
Už asi nejsme potřební Vidíš, jak se jí to líbilo!
Říkala jsem, že je na to ještě malá, že nevydrží. Spletla jsem se. Kdo by čekal, že moje dcera bude tak klidná?
Pavel se smíchem podíval na sestru:
Na tohle vzpomeneš, až ji půjdeš večer ukládat! Uvidíme, kdo je klidný a kdo normální zdravé dítě! Nakrmíš mě? Musím ještě na večer do práce.
Tak nepočkáš na rodiče? Už jsou na cestě.
Ať si užijí vnučky. Přijdu večer. Musím přece vystřídat kocoura. Jinak ji ufintí k smrti.
Víš, že máma našla pro Viki baletní školu?
Fakt!
No právě. Co s tím budeme dělat?
Něco vymyslíme. Zařídíme, aby energie babičky byla využita konstruktivně.
A když ne?
Pak si vzpomeň, že jsi kdyžsi matka, a já hájím tvé zájmy. Nás dvě nezdolá!
Myslíš?
Jasně! Dostanu tady vůbec najíst?
Dostaneš! Jsi hrozný! Kdy ti, Pavle, najdu nějakou ženu, aby ses najedl pořádně doma?
Lenka se vyhla jeho žertovnému pohlazení a s úsměvem vyběhla z pokoje.
Ty i máma jste se snad domluvily! Pořád s tím začínáte Takových pokladů a já stále bez rodiny!
O ženy!
Postavička Marie ze skleněné ozdoby se otočila na větvi, Viktorka tiše zamumlala a pak tančila. A i kocour ustoupil, kdo ví možná že tu roste budoucí česká baletkaPavel chvíli pozoroval, jak Viktorka zvedá ruce v nedokonalém arabesku a pod stromečkem se vznáší jako malý sněžný duch. Kocour se do toho po svém zamotal, zakopl ocasem o špičku stromku a dívka se dala do smíchu. Ta chvíle byla přesně taková kouzelná, neplánovaná a čistá.
V kuchyni vonělo cukroví, Lenka smývala mouku z prstů a na chvíli se opřela zády o chladnou dlaždičku. Na okamžik se zachvěla, jako by Marek stál vedle ní. To tiché světlo uvnitř, které v sobě kdysi našla, když vše bolelo nejvíc, ji dál drželo nad vodou. Každý další krok byl těžký, ale měla Viki, měla bratra a po dlouhé době cítila, že je doma.
Ozvalo se jemné zaklepání na dveře a než se stačila otočit, vtrhla dovnitř Ivana její svěží vůně a neměnná rozhodnost. Pavel ji pustil ke stromečku, a když všichni stáli kolem, vznikl tichý kruh. Stačilo se na sebe podívat, pohladit Viki po vlasech, podat si kus vánočky.
Nakonec se Lenka posadila mezi Pavla a maminku, Viktorka malou nohavičkou zatlačila do jeho stehna.
Strejdo, povíš zítra taky pohádku? zamumlala malá ospale.
Pavel se usmál: Každý den, princezno.
Dveře bytu sevřely ticho a venku začal tiše padat sníh. Všechno, co bolelo, se na chvíli vzdálilo, a nad střechami zůstal viset pocit, že i když život nikdy neběží podle plánu, vždy je tu někdo, kdo řekne: Já s tebou. A právě v tom byl celý ten zázrak v obyčejném slibu, který vydrží, i když všechno ostatní pomine.
