Jmenuji se Karel. Už dvacet let pracuji na přepážce pro ztráty a nálezy na Hlavním nádraží v Praze. Je to hlučné, uspěchané místo, všude spousta lidí, hlášení se překřikují, ve vzduchu je cítit nafta a vůně čerstvých rohlíků. Ale já rozeznám ty přikotvené. To jsou lidé, kteří nikam nejedou. Sedí na lavičkách se třemi nebo čtyřmi těžkými taškami a kufry. Všude si je vláčejí na toaletu, do bufetu. Jsou bez domova, často na rozcestí a všechno, co mají, je v těch zavazadlech. Nemůžou si najít práci, protože se nedá přijít na pohovor s karimatkou v ruce. Nemůžou si pronajmout byt, protože nemůžou nechat své věci bez dozoru, aby šli na prohlídku. Skříňka na zavazadla na nádraží stojí 500 korun na den. To je pro ně jako milion.
Minulou zimu se tu začal objevovat mladý kluk jménem Roman. Byl vždy upravený, měl čistou košili, ale vlekl dva obrovské kufry a batoh. Sedával každý den nedaleko mého pultu. Vypadal úplně ztraceně. Jedno úterý mi řekl s výrazem plným obav: Ve dvě mám pohovor v Holešovicích, v jednom skladu. Ale nemůžu vzít tohle všechno. Kopl do svého kufru. Když to nechám, někdo mi to ukradne. Když to vezmu, budou vědět, že jsem bez domova, a nevezmou mě. Ohlédl jsem se do skladu za sebou, kam dáváme ztracené deštníky, kabáty, kufry, co si nikdo nevyzvedne.
Dej mi ty tašky, řekl jsem mu.
Cože?
Zaeviduji je jako Nalezeno čeká na vyzvednutí. To ti dá den. Jdi na pohovor. Vrať se, než skončím směnu.
Díval se na mě, jako bych mu nabídl transplantaci srdce. Přehodil kufry přes pult. Najednou stál rovněji, jako by mu někdo sundal pár cihel ze zad. Vyrazil ven. Večer v pět se vrátil a zářil. Volali mě na druhé kolo pohovoru, řekl.
Zanedlouho jsem to začal dělat pro další lidi. Zavedl jsem systém. Když jsem viděl někoho, jak se na toaletě snaží trochu upravit a zápasí se zavazadly, dal jsem mu znamení: Označ to. Vedl jsem si speciální zápisník, Kotvový deník. Neuskladňoval jsem zapomenuté věci, ale břemena, aby byli alespoň na pár hodin volní.
Za tři měsíce mě odhalilo vedení. Můj nadřízený, pan Novotný, našel v zadní místnosti šest kufrů navíc. Karle, provozuješ tu zadarmo úschovnu, rozčílil se. To je obrovské riziko. Není to úschovna, řekl jsem. Je to program na podporu zaměstnanosti. Ta červená taška? Patří slečně, která teď jde na pohovor do jídelny. Ten modrý kufr? Patří pánovi, co právě skládá maturitu na průmyslovce.
Podal jsem mu svůj deník. Roman se minulý týden vrátil. Kufry už nepotřeboval schovávat, přišel si koupit jízdenku. Má pronájem. Jel navštívit mámu.
Pan Novotný se podíval na kufry, pak na mě. Nevyhodil mě. Místo toho z předsíně u vchodu udělal novou úschovnu. Vyvěsil ceduli: Skříňky pro uchazeče o práci. Zdarma. Zeptejte se Karla.
Teď máme dohodu s místní noclehárnou. Dostanete pohovor, dostanete žeton na úschovnu. Je mi dvaašedesát. Pořád eviduji tašky, ale naučil jsem se, že člověk se nepohne kupředu, když musí celý čas nést svou minulost na zádech. Někdy je největší dar, který někomu můžeme dát, ne peníze. Stačí bezpečné místo, kam si na chvíli odloží svoje věci, aby mohl projít dveřmi s hlavou vztyčenou.
