Jmenuji se Eliáš. Už dvacet let pracuji na přepážce ztrát a nálezů a výdeji zavazadel na pražském Hlavním nádraží. Je to hlučné a chaotické místo

Jmenuju se Emil. Už dvacet let pracuju na přepážce ztrát a nálezů na hlavním nádraží v Praze. Je to rušné místo pořád někdo běhá, v ampliónech se střídají hlášení, vzduch voní po naftě a po trdelníku z kiosku.
Ale já si všímám usazených. To nejsou ti, co cestují to jsou lidé, kteří na peronu celé hodiny posedávají s třemi, čtyřmi obrovskými taškami. Všude je s sebou tahají na WC, do bufetu. Jsou bez domova nebo zrovna procházejí těžkým obdobím a v těch taškách mají všechno, co jim zbylo. Nemůžou jít na pracovní pohovor, když mají spacák přes rameno. Nemůžou si prohlédnout pronájem, protože nemají kam nechat věci. Skříňka na nádraží stojí 450 korun na den. Pro ně stejný jako milion.
Minulou zimu se tu začal objevovat mladý kluk, jmenoval se Marek. Byl vždycky oholený, čistá košile, ale tahal dvě velké kufry a ještě batoh. Každý den si sedal ke mně ke stolu, vypadal úplně ztraceně. Mám dneska ve dvě pohovor, říká mi úterý ráno s nervózním pohledem. Někde v průmyslové zóně. Jenže nemůžu tohle všechno tahat, ukopl si do kufru. Když to tady nechám, ukradnou mi to. Když si to vezmu, vědí, že jsem bez domova a nevezmou mě.
Podíval jsem se dozadu na místnost, kde má být schovaná jen zapomenutá deštníky nebo kabáty. Dej mi ty tašky, povídám. Prosím? Zavedu je do evidence jako nalezlé čekající vyzvednutí. Máš dvacet čtyři hodin. Jdi na pohovor a vrať se, než mi skončí směna.
Díval se na mě, jako bych mu právě nabídl ledvinu. Všechny tašky přitlačil přes pult. Vyprsil se a bez té váhy vypadal o deset centimetrů vyšší. Vyběhl do zimy. V pět odpoledne se vrátil s obřím úsměvem. Postoupil jsem do druhého kola! zářil.
Začal jsem to dělat i pro další. Vypracoval jsem si systém. Když jsem zahlédl někoho, jak se snaží u koupelny upravit, ale má plné ruce báglů, nenápadně jsem na něj kývnul. Zaevidovat? zašeptal jsem. Vedl jsem si speciální sešit. Kniha Chobotnic. Neuchovával jsem najité věci schovával jsem lidem jejich tíhu, aby mohli být na pár hodin svobodní.
Za tři měsíce mi na to přišel vedoucí pan Havel. V zadní místnosti našel šest kufrů, co tam neměly být. Emile, z toho děláš skladiště zdarma, napomněl mě. To je přece problém. Ale tohle není sklad, oponoval jsem. Tohle je program na podporu zaměstnanosti. Ten červený kufr? Teď ho má paní, co je na pohovoru v kavárně. Modrý? Patří chlapovi, co dělá přijímačky na průmyslovku.
Vytáhl jsem svoji knihu. Marek byl minulý týden zpátky. Už tašku nepotřeboval kupoval si lístek. Našel si podnájem. Jel na víkend za mámou.
Havel se podíval na tašky a pak na mě. Nevyhodil mě. Místo toho uvolnil starou úklidovou místnost u vchodu a dal nad dveře cedulku: Skříňky Šance do práce. Zdarma pro uchazeče o zaměstnání. Hlašte se u Emila.
Teď už spolupracujeme i s místním azylovým domem. Kdo má pohovor, dostane žeton na skříňku. Je mi dvaašedesát a pořád už jen štítkuju tašky. Ale pochopil jsem, že člověk se nikam neposune, když táhne minulost neustále na zádech. Někdy je to největší, co můžeš druhému dát, ne peníze ale místo, kam si může na chvíli odložit svý věci, aby mohl projít dveřmi s hlavou vztyčenou.

Rate article
DoN
Jmenuji se Eliáš. Už dvacet let pracuji na přepážce ztrát a nálezů a výdeji zavazadel na pražském Hlavním nádraží. Je to hlučné a chaotické místo