Různí lidé
Anežka nebyla obyčejná holčička. Pavel a Monika věděli, že si za to mohou sami. Dceru rozmazlovali, až to hezké nebylo. Ale jak by ji mohli nerozmazlovat? Byla tak krásná, tak křehká, a stála je tolik úsilí. Monika dlouho nemohla otěhotnět. Dělali pro to vše možné. Objížděli doktory i v Praze, žádné výsledky. Všichni jen krčili rameny, prý je vše v pořádku.
Ale proč tedy nemají dítě? Jeden z postarších lékařů poradil Monice vyzkoušet byliny. Tak poslechli. Našli jednu bylinkářku z Hané, ta jim dala smradlavou tinkturu. Prý pár kapek denně, a uvidí. Monika se ušklíbala, ale pilně pila a za pár měsíců byla těhotná. Jejich radost neznala mezí. Pavel měl takovou radost, že o tom věděla celá vesnice.
Těhotenství ale bylo velmi těžké. Moniku neustále trápily nevolnosti, nemohla jíst, pachy jí vadily, ruce a nohy jí otékaly, až připomínaly špalky. Spala málo, ven téměř nevycházela. Když přišly kontrakce, Pavel byl rád, že už to snad skončí, jenže ty největší potíže teprve začaly. Porod byl natolik náročný, že po deseti hodinách se lékaři rozhodli pro císařský řez. Anežka se narodila slabá, skoro bez života, a Monika ztratila mnoho krve dva dny byla na hranici života a smrti. Všechno dobře dopadlo, Monika se zotavila, a po měsíci v dětské nemocnici se s dcerou konečně vrátila domů. Pavel byl štěstím bez sebe.
A teď měli být konečně šťastní. Konečně byli skutečná rodina, o jaké snil.
Když bylo Anežce pět, přišel Pavel domů, sedl si naproti manželce a řekl:
Moni, musíme postavit dům. Vždyť v tomhle jednoizbáku už nemáme místo. Anežka je ještě malá, ale až povyroste? Každá holka potřebuje svůj pokoj.
Monika ho vždy podporovala, ale tentokrát znejistěla. Kde na to vezmou peníze? Pavel měl ale plán. Prý když na to nepůjdou hned, ale budou stavět postupně, zvládnou to. Musí jen šetřit a nespěchat. Monika souhlasila, věděla, že na vlastní bydlení by měl mít snahu každý.
Jenže ani této snaze nebylo přáno. Za půl roku Anežka vážně onemocněla. Nejdřív kašel, pak zánět uší, další komplikace Monika s dcerou střídaly nemocnice jak na běžícím pásu. Zadlužili se až po uši. Léčila se téměř tři roky, ale nakonec se uzdravila.
Pavel na stavbu domu přestal myslet. Hlavně splatit všechny dluhy. Monika věděla, že manžel na dům myslí stále, ale už to nevyslovuje nahlas.
Když Anežce bylo čtrnáct, konečně se z dluhů vyhrabali. Ale s dcerou rostly i její potřeby. Tu novou sukni, tu kabát jako má Eva. Ještě před maturitou začali Monika s Pavlem našetřit aspoň něco bokem, až Anežka odjede na školu a budou moci konečně začít. Jenže plány mají pánové nahoře.
Anežka opravdu nastoupila na vysokou v Brně. Byli na ni pyšní. Za dva roky Pavel zvládl postavit obvodové zdi. Okna a dveře byly zatím jen z desek, ale byl to dům. O další dva roky později…
Jednou v sobotu se vrátili Monika s Pavlem ze stavby, příjemně unavení, ale šťastní. Dnes zasadili dvě okna! Někdo zazvonil. Monika otevřela a vykřikla. Na prahu Anežka s velikým břichem. Za ní přešlapoval dlouhovlasý kluk.
Anežko, co to máš? Monika hleděla na břicho.
Mami, co pořád? Čekáme miminko. Tohle je Radek, můj přítel. Bude s námi a vezmeme se.
Radek jen přikývl a dál žvýkal žvýkačku.
Otec se přidal ke zbytek rodiny. Uložili se ke stolu, Pavel šel rovnou na věc:
Anežko, proč jsi nám nic neřekla?
Proč? Abych poslouchala vaše řeči?
A škola?
Nevadí, zvládnu to i bez titulu. Radek taky skončil po roce a žije, ne?
Pavel koukl na Radka, ten jen souhlasně přikývl.
A kde Radek vlastně pracuje?
Tati, prosím tě, zatím nikde, hledá oblast, co mu sedne!
Radek opět významně kývl.
Pavel už to nevydržel a řekl:
A z čeho budete žít, když ani jeden nepracujete a čekáte dítě?
Anežka na něj koukala nechápavě:
No přece mám rodiče!
Pavel odešel do kuchyně, aby neřekl něco, čeho bude litovat. Monika za ním přišla. Mlčky stáli u okna. Později se všichni uložili ke spánku mladí na gauč, oni na matrace.
Ráno Pavel svolal Moniku k poradě.
Přestěhujeme se už do domu. Upravíme jednu místnost, bude to stačit. Byt necháme mladým jako svatební dar.
Monika chvilku přemýšlela, pak řekla ano. Mladí se radovali. Starší si vzali jen základní nábytek. Při stěhování Pavel řekl:
Tak, dcero, byt je teď tvůj. Buď dobrou hospodyní.
Objali se a odjeli.
V domě nebylo ještě skoro nic. Monika nezdolala svůj elán vařila manželovi, prala v lavoru, voda se nosila z obecního hydrantu tři sta metrů, pomáhala Pavlovi stavět. On ji chránil před těžkou prací, ale Monika nechtěla, aby vše táhl sám. Anežka občas přijela poprosit o peníze. Pomohli vždy, ale stavba vše ukrajovala.
Jednou už to Pavel nevydržel a jeli Anežku navštívit.
Radek pořád nepracuje?
Tati, není vhodná práce! Nepůjde makat na stavbu za pár korun!
Proč, myslí si, že rodinu bude živit někdo jiný?
Anežka cosi zamumlala, ale Pavel řekl:
Chci to slyšet od něj.
Radek žvýkal, pak řekl:
Nepočítal jsem, že budu tahat cihly…
A na co jsi čekal? Že vše spadne samo do klína? Máš rodinu, starej se o ni. My tu nebudeme věčně.
Když odcházeli, Anežka vyprovodila rodiče ke dveřím.
Tvůj pracant stejně nic nedělá, ať přijde pomoct na stavbu, jednou to bude stejně vaše.
Tati! Proč by vám měl pomáhat? Tu stavbu jste si vymysleli vy, my máme dost svých starostí!
Pavel odpověděl až domů. Monika dala dceři do ruky pár bankovek tak, aby to Pavel neviděl, ale tušil. O týden později si Radek našel práci v kanceláři jako administrativní pomocník, plat menší, ale aspoň něco.
Když Monika s Pavlem dělali na dvoře, často je pozoroval sousedovic kluk, tak deset, jedenáct let. Styděl se přijít pomoct, žil s babičkou v domku pod jabloní. Monika pozvala kluka na čaj a sušenky. Představili se byl to Tonda. Začali si povídat. Tonda neměl rodiče, zahynuli, když byl malý, a žil s nemocnou babičkou, které pomáhal jak mohl.
Na odchodu požádal:
Můžu vám někdy pomoct? O prázdninách se strašně nudím.
Pavel se na Moniku podíval a řekl:
Jasně, pomůže nám to. Jen ať babička nehubuje.
Nebojte, je hodná.
Druhý den už čekal Pavla po práci a bravurně všechno pochopil. Pavel řekl:
Moni, jdi si odpočinout, mám tady skvělého parťáka!
Monika zahlédla Tondu babičku, paní Květoslavu, a šla za ní. Byla to opravdu zlatá žena. Souhlasila, a ještě říkala, že když pomáhá, aspoň k něčemu je.
Večer pozvala Monika babičku na čaj. Přátelství bylo na světě. Na druhý den Anežka porodila. Monika a Pavel jeli do porodnice s výbavičkou i něčím dobrým pro dceru. Radek tam byl dokonce s květinami.
Oslavili vnouče i se sousedy. Tu noc Radek doma sestavil dětskou postýlku samostatnost mu svědčila. Monika nějaký čas dceři jezdila pomáhat, ale jednou slyšela, jak Radek říká:
Proč sem tvoje máma pořád leze? Ty to s dítětem nezvládneš sama? Máme svoji rodinu!
Moniku to ranilo. Řekla vše Pavlovi, a on rozhodl: ať už je nepodporuje, když nechtějí.
Tonda se stal pro Pavla skoro synem, pro Moniku i Květoslavu jako vlastní rodina. Před školou mu Pavel za své pořídil oblek i nový batoh. Květoslava měla slzy v očích.
Jedné zimní noci po letech přiběhl Tonda celý bledý. Monika věděla proč. Babičce bylo už pět a osmdesát, poslední dobou byla nemocná, a když Monika přišla do její ložnice, bylo jí jasné, že odešla. Zařídila pohřeb, Tonda zůstal s nimi. Bylo mu jen čtrnáct, hrozil ústav, ale Pavel se rozhodl nesmí to tak skončit.
Pavel přesvědčil sociální pracovnici, že se o Tondu může postarat. Zůstal u nich, stát jim na příspěvek přislíbil něco málo přidávat. Anežka zatím měla druhé dítě, do bytu se nastěhovala Radkova sestra s dítětem, manžel ji vyhodil a v jejich 1+1 byl rázem chaos.
Anežka si nestěžovala, Monika s Pavlem se rozhodli, že se do jejího života nebudou plést. Tonda domácnost držel v chodu, Monika nemusela nosit těžké tašky, se vším pomáhal. Když Monika i Pavel šli do důchodu, rozhodli se, že Tondovi umožní vzdělání. Tonda překvapil při škole si našel práci, aby jim nezatěžoval rozpočet.
Pak Monika těžce onemocněla scházela na váze, neměla sílu. Pavel ji přesvědčil na vyšetření a v nemocnici mu lékař oznámil:
Vaše manželka má rakovinu v pokročilém stadiu. Mějte sílu, má maximálně půl roku života.
Pro Pavla to byl šok. Volal dceři. Anežčin hlas však postrádal city.
To mě mrzí, tati, ale co já s tím? Dobře, přijedu se podívat.
Anežka přijela jen jednou.
Když Moniku propouštěli do domácí péče, lékař zdůraznil, že brzy bude potřebovat celodenní péči. Pavel to byl ochoten unést.
Po měsíci, když už na Moniku nestačil, zavolal dceři.
Anežko, můžeš přijet? Potřebuji pomoct s maminkou, sama to nezvládnu.
Bože, teď budu každý den jezdit přes celý Brno? Uvidím, ale nic neslibuju.
Pavel čekal celý den. Už nezavolal. Večer s vynaložením všeho úsilí Moniku omyl sám. Monika se rozplakala:
Proč nás tohle postihlo? Tobě ubližuji a sama nevím proč…
To neříkej, bez tebe bych tu byl sám.
A co Tonda? Musíme ho ještě oženit…
Za měsíc Monika odešla. Tonda měl 22, čerstvě po studiích, plakal jako malé dítě. Nikdy se za to nestyděl.
Tonda nastoupil do práce, ve městě si pronajal byt. Pavel věřil, že ho čeká zářná budoucnost. Oba s Monikou kdysi chtěli, aby měl někdo dům i srdce. Dům byl krásně udržovaný, útulný, Moničinou rukou tolik zvelebený.
Tonda jezdil často. Když Pavel zval, aby se nastěhoval, měl jednu odpověď: “Chci to zvládnout sám.” Dcera chodila domů výjimečně, většinou se šla podívat, vzít si něco nebo poprosit o peníze.
Smrt Moniky Pavla podlomila. Zdraví mu sláblo, měl časté bolesti srdce, bral léky podle rad sousedů. Tonda mu domlouval, ať jde na vyšetření.
Tati, nemůžeš se k sobě tak chovat!
Ale jo, už mám věk.
Jednoho večera ho rozbolelo srdce tak, že nemohl. Zavolal dceři.
Anežko, bolí mě moc srdce…
Dej si valocardin nebo si zavolej sanitku. Já mám svých starostí dost.
Pavel už nevolal dceři, ale zavolal Tondovi.
Toníku, je mi zle.
Hned přijdu.
Za chvíli byli u něj Tonda a jeho přítelkyně Alena, která pracovala ve zdravotnictví. Postarali se, odvezli Pavla do nemocnice. Každý den ho navštěvovali. Při výstupu z nemocnice byla opět Alena a Tonda, dcera ani nevolala.
Jednou se Anežka po delší době stavila. Pavel se ozval:
Dcerunko, ani jednou jsi za mnou nepřišla do nemocnice…
Ty pořád jen skuhráš, už toho nechej!
Nepovyšuj hlas. Když ležela tvoje maminka, taky jsi tu nebyla. Jsi vůbec naše dcera?
Anežku vytočil:
Už mě štveš! Kdy už konečně umřeš? Žiješ sám v takovým baráku, my jsme čtyři v jedné cimře! Nemáš stud? Nedopřeješ dceři dům?
Tak dům chceš? Ale stavět jsi nepomohla. Radek vysedával a my s Monikou stavěli. Proč ses tehdy o dům nestarala?
Anežka práskla dveřmi a odešla. Pavel byl klidný, tušil to už dlouho. Rozhodl se sám. V noci usnul, cítil se spokojeně, ráno volal Tondovi:
Toníku, domluv mi prosím notáře, co by přišel domů.
Určitě, zeptám se a dám ti vědět.
Za hodinu zavolal zpět:
V 15:00 k tobě přijede. Mám hodně práce, zítra přijedeme i s Alenou.
Notář přišel, Pavel připraven vše vysvětlil a sepsali potřebné papíry. Poté Pavel začal psát dopis:
Toníku, pokud čteš tento dopis, už jsem na druhé straně, s Monikou. Alenka je skvělá holka, a ty jsi mi jako syn. Vesmír ti přeje, založ si rodinu, nečekej, a jako svatební dar ti dávám svůj dům. Je to spravedlivé, tvé ruce ho tvořily, staráš se o mě jako vlastní. My si to s Monikou tak přáli. Prosím, přijmi to. Pokud to odmítneš, bude mi to líto. Hodně štěstí!
Dopis dal do velké obálky, přiložil fotku s Monikou a lehl si. Vzpomínal na vše krásné, co prožili…
Druhý den dorazili Tonda s Alenou. Vešli do tichého dvora, nikdo je nevítal. Tonda otevřel dveře, Pavel ležel na gauči s fotkou v ruce. Tonda padl na kolena a rozplakal se.
Po chvíli dorazila Anežka s Radkem. Tonda našel dopis, přečetl ho Aleně a dal ho přečíst i ségre. Anežka zbledla, pak vyletěla:
Starý blázen! Měl umřít dřív, než ten barák převedl! Počkej, to nenechám jen tak!
Vyřítila se z domu s nenávistí vůči všem.
A co říká tenhle příběh? Rodina nejsou jen ti, co se tak jmenují v občance. Rodinu tvoří láska, ochota pomoci a sdílené starosti a často více najdeš doma u cizího než u vlastního. Nikdo nemá nárok na láskudruhého jen proto, že spolu sdíleli dětský pokoj. Je třeba dávat, abys mohl jednoho dne i přijmout. Všímejme si jeden druhého, dokud je čas.
