Ježek

Ještě jednou? Martina si přečetla zprávu ve skupině rodičů ze školky a rozhořčeně hodila mobil na pohovku vedle sebe.

Co se děje, mami? ozvala se Karolína, odtrhla oči od sešitu a podívala se na mámu.

Zase soutěž! Už toho mám fakt dost! Kdo tohle pořád vymýšlí? A hlavně odevzdat to máme do pozítří a já mám zítra noční. To mám dělat kdy jako?

Chceš, abych to udělala já? Karolína odsunula sešit s matematikou stranou. S úkoly jsem skoro hotová, vlastně zbývá matika, ale stejně to opíšu zítra od Denisy. Je tam nějaká podivná úloha, vůbec jsem jí nerozuměla, aspoň mi to vysvětlí.

Ne, Karolí, věnuj se svému. Máš uzavřený čtvrtletí a testy za rohem.

A co Vojta? Zase bude smutný. Pamatuješ, jak plakal minule, když rozdávali diplomy a tu jeho věc si ani nevšimli? Přitom to dělal sám

Právě proto! Martina si povzdechla ještě víc. Všichni jsou tu hotoví malí Muchové nebo Toyen rovnou. A přitom to stejně dělají rodiče. Myslíš, že nějaké dítě zvládne to, co bylo v minulé soutěži? Ale nejvíc mě štve něco jiného

Co teda?

Že všechny učitelky tvrdily, že to dělaly děti. Kdybys to viděla! Tohle by nezvládl leckterý dospělý

Mami, a proč všichni mlčí? Nikomu to nevadí? Jen vždycky dělají a hotovo. Pamatuješ, jak to bylo v první třídě? Pak někdo řekl, že buď ať si to dělají děti, nebo ať se to nedělá vůbec.

To bylo, když vás vaše paní učitelka Lucie poslala do háje?

Jo! Karolína se rozesmála. To jsme byli všichni rádi! A paní Klára pak řekla, že si výtvory děláme sami a jenom sami. A když Niny mamka upletla hračku, tak Nina nejdřív pochválila Ale pak na výtvarku přinesla klubko a háček vzpomínáš?

Aha, proto jsem tehdy večer obíhala sousedy, abych nějaký našla! No jasně, pamatuju.

Tak Nina si měla uháčkovat kolečko. Jasně že to nezvládla a dostala za to pětku. Nevážně se na to už nevzpomínám?

Ty jo, už jsem na to zapomněla To je dávno.

Víš, podle mě by měli za ty soutěže oceňovat rodiče, ne děti. Aby se ti malí neztrápnili. Karolína dala do penálu propisky a zvedla se. Dáš si čaj? A Vojtovi přečtu pohádku.

Jo, dám! Martina vstala z gauče a objala dceru. Ty jsi ale vyrostla! Už tě nepohladím po vlasech jako dřív. Celá po tátovi

To nemusíš, mami Karolína trochu ucukla. Nechci na něj myslet.

Nebudeme! Vař čaj a já zatím někam zavolám. Tys mi vnukla skvělý nápad.

Martina ji ještě jednou objala, pak ji něžně postrčila.

Běž!

Koukajíc za rovnými zády Karolíny, napadlo Martinu, jak zvláštní věc jsou geny Byla plnoštíhlá blondýna a Vojta šel celý po ní. Taky světlý, pevný kluk. Ale Karolína byla jak soška štíhlá, vypracovaná, sama energie a pohyb. Ideální držení těla, dlouhý krk, útlé zápěstí. Celá po svém otci a hlavně po jeho matce Martinině tchyni, která kdysi tančila v Národním divadle, sice spíš zapomenutá labuť, ale záda měla jak pravá primabalerína. Ale nátura, to byl jiný kalibr, tam Karolína babičku rozhodně nezdědila. Martina se pousmála. Karolína ji vždycky překvapila nějakým vřelým světlem, které z ní šlo a všichni to cítili. A upřímně, ne vždycky to bylo k užitku, než se někdo chytl její ochotné povahy. Ale Karolína to nevzdávala. Vždycky si našla důvod, proč pomoci nebo udělat dobrou věc.

To se samozřejmě odráželo i na domácí fauně. Pořád se u nich zabydlovali zachránění tvorové, které Karolína poctivě hledala novým domovům.

Ze všech zvířat s nimi nakonec zůstal jen starý obrovský kocour, kterého Karolína vytáhla v zimě z ulice. Byla krutá zima, školy zavřené. Karolína hlídala nemocného Vojtu, mámu poslala na noční a pustila se do vaření. Pak zjistila, že doma není ani jedna cibule. Malý obchod byl hned za rohem, takže Vojtovi přikázala dívat se na večerníček a neslézat z gauče, vypla plotnu a běžela pro cibuli. Na cestě zpět u vchodu uklouzla, plácla sebou u schodů a najednou na ní zírala žlutavá, medová očka. Kocour seděl úplně nahoře. Obrovský, černý, původně chlupatý, teď už vylysalý a s nemocnýma očima. Karolína, s kolenem rozbitým a slzami v očích, se na něj podívala: Je ti zima? Půjdeš se mnou?
Kocour samozřejmě neodpověděl. Jen se víc stočil pod sebe, už zřejmě rezignovaný.

Karolína ho chtěla zvednout, ale byl moc těžký. Tak otevřela dveře do baráku a kývla: Tak pojď. U nás je teplo a máme mléko.

Kocour se na Karolínu díval stejně odevzdaně, ale po chvilce se zvedl a došoural za ní.

Nejdřív nad tím doma Martina jenom zavrtěla hlavou. Karolí, ten asi dlouho nevydrží

Aspoň neumře na mrazu, ne?
Já nic neříkám, klidně zůstaň

Martina neměla sílu protestovat. Vlastně neměla sílu na nic. Žila jakoby v rosolu, vše kolem bylo dusivé, lepivé, ale fádní. Jen Karolína a Vojta byli opravdoví. Jen oni ji drželi nad vodou.

Manžel neodešel hned. Více než rok žil ve dvou rodinách, místo bystrého odchodu neustále vyčkával, kde ho chtějí víc. I když Martina dávno ztratila iluze, jeho odchodu stále bránil. Nakonec žili v oddělených pokojích. Karolína neřekla ani slovo, když se máma přesunula k ní na rozkládací gauč. Ač ve věku, chápala v tu chvíli opravdu hodně.

Martina věděla, že její manžel má jinde další dítě, použila to pro sebe jako argument, proč už se nesnažit ani žárlit. Novou ženu také krátce zahlédla dokonalá štíhlá blondýna tahala po hřišti syna jako ze žurnálu. Martina se musela trpce pousmát

Jednou se rozhodla nejet z práce MHD, ale projít se parkem. Bylo krásně, podzim teplý, po dluhé době se zhluboka nadechla, kopla do listí a zkusila na chvíli nemyslet, jak postavit svůj život dál. Procházka pomohla víc než všechny tabletky na zklidnění. Smála se pohledem na drzou veverku, která dělala s šedivým psem naschvály. Ten pán byl vysoký, elegantní, připomněl jí, jak mohl vypadat její muž za pár let úplně stejný typ důchodce s vojenským držením těla. Jen vedle něj bude někdo jiný, ne ona. Nebudou už žádné výlety k moři, na chalupu, ani posezení s vnoučaty.

Najednou v aleji potkala svého (teď už opravdu) bývalého a všechno v ní naráz ruplo.

Ten večer zbalila jeho věci a těsně, když začal protestovat, se ozvala Karolína, skoro šeptem, za maminku: Běž už.
A on odešel.

Martina se sesunula v chodbě na zem a Karolína se vyplašeně ptala: Mami, co je?
Postav vodu na čaj, Karolí Dostala jsem na něj chuť.

Děti to přijaly různě. Vojta byl ještě malý a máma mu stačila, táty si moc neužil, stejně byl pořád pryč. Pro Karolínu to byl ale šok. Nechtěla mámě přidělávat starosti, ale v noci koukala do stropu, hledala v těch stínech nějaké obrázky, až vyčerpáním usnula.

Unava se brzy ozvala. Karolína byla nervózní, pořád plačtivá. Martina ji vzala k psycholožce, moc to ale nepomohlo. Až když přišel do života Kocour, všechno se začalo otáčet.

Děti ho pojmenovaly Kuliš. Přilnuli k tomu podivnému stvoření, co v noci Martinu občas strašilo v kuchyni svým tichým úkrokem za rohem, když si šla dát mléko.

Proč nespíš? brumlávala mu. Kocour nikdy nemňoukal, neloudil se po pohlazení, jen tiše seděl opodál. A to ticho dělalo Martině dobře. Začala mu po večerech šeptem vyprávět, co jí trápí, z čeho má strach, proč nemůže některé věci pustit. Občas si i poplakala. Kocour neposlouchal, ale vždycky seděl a koukal těma medovýma očima.

Když si všimla, že Karolína je klidnější, došlo jí, že její dcera s Kocourem rozmlouvá úplně stejně. Karolína zvedla obočí, když mamka jen tak mezi řečí poznamenala: Jestli ho budeš chtít dát pryč, já jsem proti. Necháme si ho navždycky.

Postupně Kuliš přibral, obrostl srstí a vydával se za hlavního pána bytu. Martina si dělala legraci, že lepšího chlapa stejně nenajde. Vyslechne ji, děti má rád, jídla moc nepotřebuje a ponožky nehází po bytě. Co bys chtěla víc?

O vztahu po rozvodu neuvažovala. Připadala si zlomená, jak panenka s vykloubenýma rukama, kterou někdo nechal v koutě. Jediný důvod žít, byly děti.

Ve školce Vojty byla situace jiná než u Karolíny. Nové učitelky, rodiče přehnaní, každý měsíc soutěž, akce, vymýšleli blbiny, až z toho šel člověk do mdlob.

Manžel po vyhazovu řekl, že alimenty dostane fakt jen přes soud, a dokud to tak nebude, na pomoc zapomeň. Martina věděla, že z platu zdravotní sestry těžko utáhne stejný standard, proto radši vzala druhou práci. Bylo toho dost, ale byla hrdá, že nemusí žádat bývalého o nic. Zbyl jí ale ještě méně volný čas. To znamenalo nulovou energii na všechny pohádky, výtvory, soutěže.

Nejdřív to šlo, pár drobností, třeba vystřihovánka nebo omalovánky zvládla za večer, Karolína pomáhala s bráškou, každý si chtěl dělat svoje, ale Vojtovy výrobky vždycky skončily na konci police, nikdy si jich nevšimli. A pak na třídní schůzce Martinu smetli mezi rodiči, že si k sobě měla s Vojtou někoho přizvat, že to není dost dobré, že se má snažit víc. Zrudlá až za ušima si sedla zpět a řekla si, že už nikdy na žádnou schůzku nepůjde.

Psst, ztište se všichni! snažila se uklidnit rodiče paní učitelka Alena. Naše děti jsou naše budoucnost! Děláme to pro ně, co jsme za rodiče, když nenajdeme chvilku pomoct jim s výtvorem? Spolu prožité chvilky jsou nejcennější

Martina už neposlouchala, představovala si, jak doma udělá rychlou večeři, posedí na kuchyni s dětmi a Kocourem a telefon schová pod polštář.

Po schůzce utekla domů a slíbila si vytáhnout zvuk na mobilu a chat už moc neřešit. Nová zpráva o soutěži dnes večer ji ale fakt vytočila. Dost! Jestli to má být soutěž dětí, ať to dělají děti! A jestli dospělých tak ať je to fér.

Zvedla telefon a zavolala pár rodičům, ti byli nadšení z jejího nápadu.

O týden později došlo na akci ve školce, kde Martina šla s úsměvem. Co vyjde, vyjde, hlavně, že už nebude ta špatná matka a bude stát za svými dětmi.

Vojtova výtvorka, ježek z kaštanů a špejlí, trčela opět v rohu. Martina ji vytáhla dopředu.

Martino, co to? udivila se Alena Bude výstava!

Chci, ať Vojta taky něco ukáže. Martina v klidu poposunula výtvory a Vojtova ježka dala do první řady.

Alena zčervenala, ale nic neřekla. Vojta byl v šoku, rozzářily se mu oči, když jeho výtvor někdo pochválil.

V sále bylo rušno, zpívalo se, tančilo. Koncert klapl skvěle. Vojta řekl básničku (naučila ho Karolína) a zatancoval s Valérií valčík. Martina se na něj usmívala, možná fakt bude po prababičce tanečník.

Pak učitelka Alena začala předávat diplomy a čokoládky těm, kdo podle ní vyhráli. Vojta mezi nimi samozřejmě nebyl ani spousta jiných dětí, které si vyráběly samy.

Martina se zvedla, když Alena chtěla zakončit.

Teď bychom, jestli dovolíte, rádi řekli něco za rodiče.

Část se usmívala, část nechápala. Martina vystoupila ke stolu, za ní šla máma od Elišky s diplomy a krabicí lízátek.

Chtěli bychom vám poděkovat, paní učitelky, za všechno, co pro děti děláte, za vynalézavost, nápady, nadšení!

Sál zatleskal.

A teď bychom chtěli ocenit i všechny děti, které sice nevyhrály, ale snažily se samy! Zaslouží si taky odměnu! Děkujeme jim!

Děti nadšeně vybíraly diplomy a lízátka, smály se, už je nemrzelo, že nevyhrály

A to není vše! pokračovala Martina. Zvláštní ocenění mají taky rodiče, kteří byli nejpilnější.

Podala hlavní cenu (chupa chups!) šéfce rodičů a dalším šikovným rukám smály se, až to kolem hučelo.

Následující dny prý někteří rodiče brblali, že teď budou soutěže jen pro dospělé, ale na druhém regálu už stály výrobky dětí s cedulí Já sám, kterou napsala Karolína na výkres. Byli na to pyšní.

Martina s Vojtou se v rychlosti přezuli, zamávali učitelkám a běželi domů.

Mami!

Co je, broučku? podívala se Martina na pyšného syna mačkajícího diplom.

Takže když mám diplom, je ta moje věc dobrá?

Jasně! Sám jsi slyšel! Je skvělá, protože je tvoje a opravdu tvoje. Karolína ti tentokrát nepomáhala.

No, ale ježek je trochu křivý

A co?! Aspoň je tvůj!

Vojta chvíli mlčel, pak skákal a držel s mámou krok.

Mami jsi na mě pyšná?

Martina ho zastavila, přidřepla k němu a otočila ho k sobě.

Jsem na tebe hrozně pyšná! Jsi samostatný a pomáháš mi i doma, vím, že jsi včera umyl nádobí. Za to ti děkuju! A rosteš z tebe opravdový chlap!

A co je to opravdový chlap?

No, je to někdo, kdo řeší své problémy, ale neostýchá se poděkovat za pomoc. A taky ten, co ví, že práce doma jsou pro všechny. Pomáhá svým blízkým. Jako včera s tím nádobím Karolína díky tobě stihla úkol a dostala jedničku z chemie. Dal jsi jí čas a to je v životě nejdůležitější.

A jak?

To ti povím později. Ale teď Martina vstala, chytla ho za ruku.

Co?

Co kdybychom si udělali malý svátek!

Fakt?

Tak jdeme pro dortík!

Jo!

Doma, s čajem s mateřídouškou, se Martina zas usmívala. Děti povídaly, Kuliš se rozvaloval v koutku kuchyně, a jí došlo, jak je vlastně jednoduché udělat děti šťastné stačí jim říct, že jsou důležité. Že všechno, co dělají, má cenu.

Zvuk mobilu vypnula, šoupla telefon do tašky. A zítra chat ze školky smaže a ve zkratce si nechá novinky posílat od kamarádky, mamky Elišky. Společně se zasmějí, jak překvapeně vypadali všichni, když předávali ceny.

Dva roky utečou, Vojta začne chodit na vojenské gymnázium. Ten křivý ježek bude dál sedět na poličce v kuchyni, vedle krásné konvice, kterou Karolína jednou přiveze z Prahy, kde bude studovat.

Až děti vyletí z hnízda, Martina nejdřív zůstane s Kulišem sama a bude ztracená. Ale časem najde nového muže pana Egona. Malý, kulatý, vřelý, úplně jiný než ten první. Dá jí konečně to, o čem snila klid, lásku, víkend na chalupě s růžemi, výlety k moři a hlavně bude mít rád její děti a oni jeho. A až Karolína přijede na dovolenou a uvidí mámu s Egonem v parku, jak se drží za ruce jako dva puberťáci, bude si v duchu přát, aby i její život dopadl takhle. Mít s kým kopat listí po parku, krmit veverky, sednout si večer ke stolu, udělat čaj s mateřídouškou a třeba jen tak beze slov sedět protože někdy není třeba nic říkat, když je někdo, kdo slyší srdcem.