Ježek
Zase?! Eliška si přečetla zprávu ve školkové skupině a mrštila mobil na gauč vedle sebe.
Co je, mami? ozvala se Terezka, která právě dělala úkoly a otočila se ke své matce.
Zase nějaká soutěž! Už toho mám vážně dost! Proč to někoho pořád baví? A hlavně musí to být hotové pozítří. Zítra mám dvanáctku v nemocnici. Kdy to mám jako dělat?
Chceš, abych to udělala já? Terezka odstrčila učebnici matematiky. S úkoly jsem skoro hotová, jen tu matiku musím dopsat, ale tu si zítra opíšu od Katky. Stejně tomu nerozumím, třeba mi to vysvětlí.
Ne, Terezo, dělej si svoje. Máš konec čtvrtletí a testy za rohem, na to se soustřeď.
A co Matýsek? On bude zase smutný. Pamatuješ, jak naposled plakal, když všem rozdávali diplomy a jeho výtvor ani neukázali? Přitom to dělal úplně sám
A právě proto! zamračila se ještě víc Eliška. Máme tady samé Muchy a Kupky, a když už někdo něco kreslí, rovnou by se mohl hlásit na akademii. A hlavně to stejně není práce dětí, ale rodičů. Copak by to dítě zvládlo udělat tak, jak jsou ty výtvory na soutěži? Ale to mě štve nejméně.
A co nejvíc?
Jak mě přesvědčovaly učitelky, že to je všechno prácička dětí. To bys měla vidět! Dospělý by měl problém a prý to zvládnou předškoláci
Mami, a proč všichni mlčí? Nikdo se neozve? Pořád to prostě dělají. Vzpomínáš na první třídu? Pak jeden rodič řekl, že už stačí blbnout nebo ať si to dělají děti samy.
To bylo, když vás paní učitelka Novotná nechala být?
Jo! Terezka se rozesmála. To byla radost, tehdy všichni slavili! A paní učitelka Němcová pak řekla, že všechny výtvory od teď děláme sami, opravdu jen sami. A když někdo přinesl něco od mámy, dostal za to poznámku. Pamatuješ, jak Ninka přinesla hračku, kterou jí maminka ušila? Nejdřív ji učitelka pochválila, ale pak nechala všechny donést vlnu a háček do hodiny, pamatuješ?
Tak proto jsem tehdy obcházela všechny sousedy pozdě večer kvůli klubíčku! Samozřejmě, že si to pamatuju.
No právě! Pak Ninku posadila, ať něco uháčkuje sama, a nakonec nemohla. A dostala za to čtyřku. To už si nevzpomínáš?
Už skoro ne Vždyť je to sto let.
Takové soutěže by měly být o rodičích, ne o dětech. Aby se děti netrápily. Terezka si urovnala tužky a postavila se. Chceš čaj? A Matýskovi přečtu pohádku, než půjdu spát.
To bych teda chtěla! Eliška vstala a popošla k dceři. Objala ji a políbila do vlasů. Jak jsi vyrostla! Už tě nepolíbím na temeno jako dřív. Celá tatínek
To ne, mami. Terezka se trochu odtáhla. Nebavme se o něm.
Nebudeme. Jdi uvařit čaj, já zatím někomu zavolám. Dalas mi skvělý nápad.
Ještě jednou dceru stiskla a pak ji pobídla.
Běž.
Sledovala rovná záda své dcery a v duchu přemítala, jak zvláštní věc jsou geny… Eliška byla oplácaná blondýna, Matýsek po ní, světlý a pevný. Zato Terezka byla jako z porcelánu. Hubená, napjaté tělo, dlouhý krk, jemné zápěstí. Celá táta a babička z jeho strany. Tchyně bývala baletkou, ne primabalerínou, ale spořádaná záda, vůle a vytrvalost se v rodině dědily, stejně jako paličatost. Jediné, v čem se Terezka lišila, byl charakter. Elišku dcera vždy překvapovala svým dobrým světlem, které z ní sálalo. Každý, s kým Terezka přišla do styku, si jí oblíbil, i když toho někdy zneužívali. Ale Terezka nikdy nebyla na prodej. Vždycky si našla čas někoho podpořit.
V domě nebylo nikdy nouze o nemocná zvířata, která Terezka přinášela ze sídliště, léčila a pak obdarovávala nové majitele.
Ze všech jejích zvířat zůstal doma jen starý velký kocour Karel, kterého našla loni v zimě. Byly takové mrazy, že se rušila škola. Terezka zůstala doma s Matýskem, protože byl nemocný. Když maminku vyprovodila do šichty, chtěla vařit oběd, ale doma nebyla ani cibule. Vypravila se pro ni do večerky v sousedním domě a přísně Matýskovi nařídila, ať kouká na pohádky a nesmí z gauče. Cestou zpět uklouzla před vchodem, praštila sebou a vtom uviděla žluté oči. Kocour seděl na horním schodu a vypadal, jako že se tu rozhodl chcípnout. Černý obrovský, kdysi snad i huňatý, místy lysý, oči slzely a vůbec nezaujatě koukal. Terezka setřela slzy bolesti a zeptala se:
Je ti zima? Půjdeš se mnou?
Karel neodpověděl, jen ztuhl ještě víc.
Zkusila ho zvednout, ale byl moc těžký. Otevřela tedy vchodové dveře a zavolala:
Pojď. Je tu zima. Máme doma mléko.
Kocour se na ni díval smutně, až odevzdaně. Co bys takového ještě potřebovala? A Terezce jej bylo líto natolik, že si klekla na schody.
Neboj, pojď Potřebuju tě, vážně.
Dlouho na ni hleděl, poslouchal její hlas a pak jí hlavou štrouchnul do ruky a zvedl se.
Tak, pojď! zaradovala se Terezka a bolest v zádech ji přestala tolik tlačit. A Matýska se neboj, je hlasitý, ale hodný.
Když Eliška uviděla tu lysou příšeru, jen zavrtěla hlavou:
Terezo, ten dlouho nevydrží
Mami, aspoň bude v teple, co?
Já nic neřekla, ať tu zůstane…
Eliška neměla sílu protestovat. Vše zvládala jak robot práce, domácnost, snaha se postarat o děti. Měla pocit, že žije v želé. Všechno bylo lepivé, únavné, ale jen děti ji držely nad vodou.
Manžel Elišku neopustil hned, žil rok napůl u nich a napůl s novou rodinou, než se rozhodl. A i když už jeho přítomnost doma byla spíš nátěž než radost, stejně nechtěl odejít.
Nejradši bys mě tu neměla, ale děti mě mají rády.
Žili každý ve svém pokoji, panelák to umožňoval. Terezka nekomentovala, když si maminka přešla k ní na gauč. Na svůj věk chápala mnoho.
Eliška o manželově synovi, skoro stejně starém jako Matýsek, samozřejmě věděla, stejně jako o nové ženě, která ho nahradila v jeho životě. Měřit se s ní by ji nenapadlo. Světlovlasá, štíhlá, vkusně oblečený syn. Znovu blondýnka Eliška se smutně ušklíbla.
Poprvé po dlouhé době šla domů pěšky parkem, který mívala ráda. Bylo teplé, suché podzimní odpoledne a ona chtěla vypnout a projít se mezi šustivými listy, vzdálit se alespoň na chvíli od starostí. Půlhodina v Klárově parku jí pomohla víc než všechny léky na nervy. I se smíchem sledovala, jak drzá veverka provokuje psa na vodítku jednoho vysokého pána. Přemýšlela, že takhle bude brzy vypadat i její muž spořádaný postarší pán bývalý voják a vedle něj jiná žena, ne ona. Nebude už žádné rodinné posezení u grilu, výlety na Jižní Moravu ani toulky horami, které dřív tolik milovali.
Zamračila se, otočila se a uviděla svého muže se svou novou rodinou. Život občas napíše scénář, kdy jedno setkání všechno změní a není úniku. Stála a dívala se, jak si její už bývalý muž hraje s dítětem. Pak beze slova vyrazila k východu z parku. Byla rozhodnutá, že je na čase žít jinak.
Večer bez dlouhých řečí sbalila exmanželovi věci a když zkoušel namítat, jen tiše řekla:
Odejdi.
Nebýt Terezky, vykašlal by se na to. Ale dcera tiše zopakovala:
Odejdi
Jakmile za ním zaklaply dveře, Eliška sjela po zdi na zem a Terezka se lekla:
Mami, co je?
Eliška zavřela oči, nadechla se a po chvíli řekla:
Uvař čaj, prosím.
Děti vnímaly odchod otce každé po svém. Matýsek byl malý, maminka mu stačila, otec mu mnoho nedával. Ale pro Terezku to byl šok. Ven to nedávala, v noci však nemohla spát, zírala do stropu a hledala kresby mezi stíny větví za oknem. Když se jí podařilo nějaký obrázek najít, usnula aspoň na chvíli.
Únava si brzy vybrala svou daň. Začala být podrážděná a brečela i kvůli maličkostem. Maminka ji vzala k psycholožce, ale příliš to nepomohlo. Až kocour Karel změnil situaci.
Děti si Karla zamilovaly. Tenhle podivín, co Elišku někdy v noci děsil, když se objevil na chodbě, nikdy nemňoukal ani se nevnucoval, prostě si mlčky sedl. Z těchto nočních schůzek se časem stalo domácí rituál. Karel poslouchal, zatímco Eliška po šepotu sdělovala své starosti strachy, co ji tížilo, bolest nad ztracenou rodinou. Plakala, stěžovala si, někdy i nadávala. Nikdy neodešel, jen se na ni díval těmi svými medovými očima, jako by rozuměl.
Když si Eliška všimla, že Terezka je klidnější, došlo jí, že nejen ona hledá v kocourovi spřízněnou duši. A Terezka vykulila oči, když jí mamka jen tak mezi řečí řekla:
Jestli tě napadne Karla dávat pryč, tak jsem proti. Zůstane u nás.
Za rok Karel přibral, obrostl srstí a stal se z něj konečně domácí kocour. Eliška se často smála otázkám na osobní život:
Nejlepšího muže už mám. Snese všechno, co říkám, má rád děti, moc toho nesní a ponožky nenosí. Co víc si přát?
O dalším vztahu po rozvodu nechtěla slyšet. Připadala si jako rozbitá loutka, které zamrzly klouby. Jediným, co ji oživovalo, byly děti.
Terezka nebyla ve školce zatěžovaná soutěžemi. Celé období si matně pamatovala jako přehlídku karnevalů, oslav, šatů a mašlí. Zato Matýsek měl smůlu na pedagogy. Nové učitelky i rodičovský výbor si dali nesplnitelnou laťku, všechno do puntíku nutně.
Jakmile Eliška vyhodila manžela, řekl, že alimenty jedině přes soud. Věděl, že z platu sestřičky sotva uživí dvě malé děti na dosavadní úrovni. Doufal, že ji tím přinutí prosit. Jenže se spletl. Dva měsíce v režimu přísné úspory Elišku naučily, že přežije i bez něj. Sehnala si druhou práci a díky tomu už o nic nemusela žádat. Jenže času na dětské soutěže měla ještě méně.
Zpočátku to moc nevadilo. Kolik zabere slepit berušku nebo sněhuláka? Terezka mamince pomáhala, Matýsek si trval na svém, že to chce dělat sám. Ale jeho výtvory skončily na nejzazší polici, bez povšimnutí. Nakonec si Elišku vyvolali na třídní schůzce, kde ji pořádně poučili. Styděla se, nic neřekla, ale zapřísáhla se, že už nikdy na žádné schůzce nebude.
Klid, klid! snažila se uklidnit rozbouřené rodiče paní učitelka Kršková. Naše děti jsou naše budoucnost! Když jim teď nevěnujeme čas a lásku, už bude pozdě! Nemáte půl hodiny vyrobit s dítětem výtvor? Na co si pak stěžujete?
Eliška ani neposlouchala. V hlavě jí spíš běžel obraz Karla s jeho nevzrušivým výrazem. Už se těšila, jak doma uvaří dětem večeři, sedne si s čajem a bude je poslouchat. A už nebude trávit čas vybavováním a blbostmi.
Po skončení schůzky odešla beze slov, rozhodla se vypnout si telefon.
Týden poté přišla další výzva k soutěži. Tentokrát to v Elišce něco zlomilo. Dost! To je dětská soutěž, tak ať ji tvoří děti. Během odpoledne obvolala další rodiče, kteří neměli čas, a rychle se domluvili. Nápad se líbil všem.
O týden později se konala oslava, kde měl každý dítě předvést svůj výtvor a práce rodičů nehodnotili. Eliška šla do školky s dobrou náladou. Odteď už ji nebude nikdo hodnotit podle toho, jestli je dobrá matka.
Matýskova práce stála tradičně v rohu na polici. Eliška k ní přišla, odsunula naleštěné modely, vzala Matýskova ježka a dala ho doprostřed.
Paní Eliško, proč to děláte? ptala se překvapeně Kršková. Za chvíli bude vernisáž, co všechno zůstane na místě!
Chci, aby si všichni všimli práce mého syna, kterou dělal sám. Jen jsem chtěla narovnat štítek. Usmála se a nechala ježka uprostřed.
Viděla, jak učitelka zrudla, ale neodvážila se cokoliv říct. Matýsek s otevřenou pusou sledoval, jak jeho ježek stojí tam, kde ho uvidí každý. Někdo ho pochválil, což slyšel a jen rostl pýchou.
Rodiče a děti se pomalu scházeli, šum, zkouška účesů a šatů. Pak se všichni přesunuli do sálu.
Cestou Eliška zamrkala na tatínka Kláry a šla dál za synkem. Co je třeba v třídě, vyřídí ostatní.
Koncert dopadl výborně. Matýsek krásně přednesl básničku, co se s ní učila Terezka, a zatančil valčík s Klárkou. Eliška si říkala, že má nadání na pohyb, možná z babiččiny rodiny, možná by to chtělo taneční kroužek…
Povzdechla, když ji přerušila paní Kršková, která začala vyhlašovat výsledky. Děti dostávaly diplomy a čokolády od rodičovského výboru. Matýsek se ocitl mezi těmi, kdo byli vynecháni děti, které své práce opravdu dělaly samy.
A teď… uzavírala ceremonii učitelka, ale Eliška vstala a usmála se.
Teď bychom s dalšími rodiči rádi něco řekli, pokud dovolíte.
Část rodičů se pousmála, ti zasvěcení chápali, co přijde. Jiní nechápavě zírali, jak jde Eliška za Sophiinou maminkou pro hromádku diplomů a mávne na maminku Lukáše s krabičkou bonbonů.
Nejprve chceme poděkovat učitelkám za krásnou oslavu a za všechno, co pro děti i rodiče dělají! Děkujeme! Slyšíme to všichni?
Sál zaburácel souhlasem a čekal dál.
Rádi bychom vyznamenali kluky a holky, co se zúčastnili soutěže, i když nevyhráli. Jsou šikovní a zaslouží si uznání. Tak jim zatleskáme!
Rozdávala diplomy i bonbony těm, kteří se nedostali na stupně “vítězů” a děti rozzářené a odměněné to nadšeně přijaly. A pokračovala:
To ale ještě není vše. Teď odměníme ty, kdo vytvořili opravdu nejúžasnější výtvory tedy rodiče.
Vzala z krabičky Maxi lízátka a s úsměvem předala první předsedkyni rodičovského výboru, která přijala diplom a lízátko udiveně.
Eličko, proč?
Nevyhráváš sama! zažertovala Eliška a pokračovala s “rozdáváním.”
Ani jeden z rodičů, kteří vyhrávali každý rok, neodešel tentokrát prázdný.
Po vystavě to mezi učitelkami i rodiči ještě vzbudilo rozruch, zvlášť když se po návratu do třídy objevil nový věšák s nápisem JÁ- sám a na něm opravdu dětské práce. Uvedený ručně napsanou cedulí od Terezky.
Eliška vzala Matýska, pomohla mu do bot a utíkali domů, kde už čekala Terezka.
Mami?
Ano, zlato? podívala se na radostného Matýska s diplomem.
Když mi dali diplom, znamená to, že můj ježek je dobrý?
Samozřejmě! Všechno jsi slyšel, ne? Byl nejlepší protože jsi ho dělal sám! Terezka ti tentokrát ani nepomáhala.
Ale ježek je trochu šišatý…
A to vůbec nevadí. Je tvůj.
Matýsek chvíli mlčel a pak, přizpůsobujíc se matčiným krokům, vzhlédl:
A jsi na mě pyšná?
Eliška se zastavila, Matýsek jí skoro vyběhl z ruky, musela ho zadržet a klekla si k němu.
Jsem na tebe moc pyšná! Obdivuju tě, že začínáš být samostatný, že jsi mě neprosil, abych to udělala za tebe. Vím, že jsme toho doma měli hodně, a že mi pomáháš. Představ si, že jsem včera poznala, že jsi umyl nádobí ty, ne Terezka. A za to děkuju. Jsem ráda, že z tebe roste opravdový muž.
A kdo je opravdový muž?
Eliška zamyslela.
Myslím, že je to někdo, kdo si umí poradit sám, ale taky poděkuje za pomoc. Kdo neřeší, jestli je něco jen pro muže nebo ženy a pomáhá, když je třeba. Jako ty včera. Když jsi myl nádobí, Terezka mohla udělat úkoly a proto dneska dostala jedničku z chemie. Dal jsi jí čas a to je v životě to nejdůležitější.
A jak?
To ti jednou povím. Eliška vstala a vedla syna za ruku. Ale víš co?
Co?
Myslím, že si zasloužíme malou oslavu, co říkáš?
Joo!
Bude dortík?
Určitě!
Seděli v kuchyni nad šálkem lipového čaje s rumělkou, děti si povídaly, Karel se šklebil v koutku a Eliška přemýšlela, jak málo někdy dětem stačí ke štěstí. Jen jim říct, že, jsou důležití a milovaní.
Eliška schovala mobil a později mobilní aplikaci školky vymazala, poprosila maminku Klárky, ať jí referuje jen o důležitém. Chichotaly se spolu, když vzpomínaly na překvapené tváře, když rodičům předávaly sladkosti.
Za dva roky nastoupí Matýsek do kadetní školy a “křivý” ježek ho bude doma čekat na kuchyňské poličce hned vedle krásné konvičky, kterou Elišce na dovolenou z Prahy přiveze Terezka, až se tam dostane na vysokou.
A Eliška, sama doma s Karlem, bude chvíli nejistá. Ale časem přijde někdo nový. Nebude jak její první muž malý, trochu baculatý pan Lukáš, který jí dá vše, o čem snila, až budou děti velké: klidné dny plné pozdní lásky, opékání na zahradě, výlety na Lipno, růže v záhonku, pohodu. Ale hlavně najde cestu k dětem. A to Elišku překvapí, protože věřila prvnímu muži, že mít rád cizí dítě nejde.
Terezka bude na návštěvu dojíždět, dívat se, jak maminka s Lukášem chodí za ruce jako puberťáci parkem, a bude si tajně přát, aby v jejím životě to bylo stejně. Mít někoho, s kým se dá mlčky jít podzimním parkem, kopat listí, krmit veverky a potom sedět doma u čaje v tichu protože někdy stačí, že je tam někdo, kdo rozumí i beze slov. A na tom v životě záleží nejvíc.
