Kdysi dávno žil v malém městečku jménem Kutná Hora muž, jenž vychovával svou dceru zcela sám. Jeho jedinou touhou bylo, aby z ní vyrostla skutečně slušná a laskavá lidská bytost. Tvrdě pracoval, aby své dceři, kterou pojmenoval Maruška, mohl dopřát vše potřebné. Není divu, že život Marušky nebyl snadný, zvláště když přišla o svou maminku už jako malá holčička.
Maruška často trpěla kvůli nepříznivému osudu. Děti ji škádlily pro její chudobu a osamělost, což Marušku zraňovalo a způsobovalo jí trápení. Táta se ji vždy snažil utišit, vysvětloval jí, že život často přináší nečekané zvraty někdy neveselé, jindy šťastné. Svoji dceru miloval z celého srdce a hlavně v těch těžších chvílích jí věnoval zvláštní pozornost a péči.
Nejoblíbenější svátkem Marušky byl každý rok večer před Novým rokem veselé oslavy, na které se těšila s velkým očekáváním. Doufala, že právě tehdy se jí splní všechna její přání. Ve škole, kam chodila, se pro tuto příležitost rozdávaly dárky a děti se převlékaly do krásných masek a šatů. Otec nikdy neměl peněz nazbyt, ale pokaždé se snažil, aby Maruška na této slavnosti vypadala hezky. Jednou jí dokonce koupil překrásné šaty, které z Marušky udělaly skutečnou hvězdu večera: všichni spolužáci ji obdivovali a chválili její vzhled. Maruška tenkrát zářila radostí a otci děkovala snad tisíckrát.
Čas plynul a Maruška rostla. Po dokončení gymnázia se vydala do velké Prahy, kde začala studovat na univerzitě. Vždy byla velmi chytrá, a vše jí vycházelo přesně podle jejích pečlivých plánů. Život ve městě ji však změnil; poznala, jak chutná blahobyt i peníze, a stala se racionální a vypočítavou. Začala se scházet s muži, kteří jí kupovali drahé věci a vodili ji do luxusních restaurací, utrácejíc koruny, kterých měli dostatek.
Když Maruška otěhotněla, plánovala svatbu s mladíkem, jenž pocházel z bohaté rodiny. Byla šťastná, že si vzala dobře situovaného muže, ale ani ji nenapadlo pozvat otce na obřad. Na místo toho napsala tátovi dopis, ve kterém ho žádala, aby nepřijel vysvětlovala, že si nepřeje, aby se mezi hosty objevil někdo, kdo nevydělává tolik peněz jako ostatní účastníci svatby.
Otec byl z jejího přístupu hluboce zraněn. Celý život jí dával vše, co měl, a vždy ji podporoval. Zasloužil si snad takové jednání? Po dlouhém rozvažování se přesto rozhodl k cestě do Prahy.
Když nastala chvíle, kdy hosté gratulovali novomanželům, otec přišel k Marušce, podal jí malou kytičku, políbil ji na čelo a tiše jí popřál štěstí. Jen co to dořekl, odešel. Maruška zůstala stát jako omráčená. Náhle ji ov ládl velký stud a výčitky svědomí; nemohla si odpustit svůj bezcitný čin. Jak jen mohla takhle jednat s nejdražším člověkem svého života?
Maruška se rozběhla za otcem ven. Plakala a s lítostí ho prosila za odpuštění. Slíbila, že už nikdy neudělá nic tak krutéhoOtec ji objal a pohladil po vlasech tak, jak to dělal, když byla malá. Děvčátko moje, není nic, co bych ti nemohl odpustit, zašeptal jí do ucha s laskavostí, která v sobě nesla celé roky bolesti i lásky. Maruška ucítila, jak jí spadla tíha ze srdce. Teprve teď si uvědomila, že skutečné bohatství spočívá v lásce a přijetí, ne v penězích ani ve společenském uznání.
Společně se vrátili zpět do sálu, kde Maruška představila otce svému novému manželovi s hrdostí a vděčností. Hosté si všimli, jak se jí rozzářily oči, když stála mezi svými nejbližšími. Večer, který měl být pouhou pompézní oslavou, se proměnil v nezapomenutelnou chvíli smíření a skutečného štěstí.
A tak, kdykoli se později Maruška ocitla na životní křižovatce, vzpomněla si na otcovo objetí a věděla, že opravdová láska dokáže překonat i ta největší nedorozumění. Starý muž, když ji pak objímal i s její dcerkou v náručí, cítil, že jeho přání se konečně vyplnilo z Marušky se stala laskavá a slušná lidská bytost.
