Jedu si tak po zasněžené dálnici někde mezi Hradcem a Vysokým nad Jizerou, když mi najednou cestu zatarasí smečka vlků. A to vám jeden z nich hupsne přímo na kapotu! V ten moment jsem byla přesvědčená, že moje jízda končí nejen u krajnice, ale možná i vůbec.
No, ale popořádku. Řídila jsem jako stokrát předtím. Les se táhl podél silnice, auta by se dala spočítat na prstech jedné ruky a rádio hrálo, až jsem si začala v duchu plánovat, co si dám doma k večeři. Všude ticho a klid českého venkova.
A najednou brzdová světla přede mnou jak na spartakiádě. Auto přede mnou šlápne na brzdu, já po něm instinktivně taky, a málem jsme se srazily, jako že fakt o chlup. Srdce až v kalhotách.
Sakra, co to je? zamumlám si a mrknu skrz přední sklo. No a právě v tu chvíli mi to došlo: Důvod, proč to auto zastavilo, je vážně nečekaný.
Na cestě stojí vlci. Ne jeden, ne dva. Celá zoologická! Pomaličku si šinou z lesa na silnici, jako by šli na Sněžku a měli u toho všechen čas světa. Šedé stíny na bílém sněhu, jejich oči jim září jak reflektory babiččina trabanta.
Zůstala jsem jak solný sloup, protože vlci začali čenichat přímo u aut. Jeden z nich, hlavní drsňák, si to namířil přímo ke mně. Náš pohled se setkal a já měla úplně jasno, že kdyby aspoň trochu uměli číst myšlenky, tak pozná, že mám v břiše nervy jak na maturitu z matiky.
Chtěla jsem couvnout, ale v zrcátkách hrůza! Ze všech stran šedá srst, mezi stromy šmouhy, prostě obklíčená jako nikdy.
Ruce se mi klepaly, volant bych vytlačila do křivice. A v tom jeden z těch vlků udělal salto vzad, no dobře, prostě skočil a přistál na mojí kapotě! Drápy drnčí po plechu, přední packy sklouzávají, zasmrdělo to po bouračce i po odtahu. Velice neradostně na mě zírá a vydává hluboké huhlání, že by tomu nerozuměl ani Jaromír Jágr.
Já se rozječela. No z plných plic, až asi i zajíci v lese zmerčili, že se něco děje.
Jedu si tak po zasněžené dálnici, když mi cestu zablokuje smečka vlků, a ten nejdrzejší mi hupne na kapotu. V tu chvíli bych se vsadila o poslední dvacetikorunu, že je to se mnou šmitec. A pak se stalo něco… co bych nečekala ani ve snu po třech pivech.
Já už úplně čekala, že mi přesunou skla, vlci mi vtrhnou do auta a já se budu muset stát vlčí tetičkou. V hlavě mi letěla jediná myšlenka: Tohle je moje labutí píseň, Evženie.
A v tom najednou nový zvuk z lesa. Hluboký, rezonující tón, ne štěkání, ne vrčení. Zkrátka povel jak od generála.
A víte co? On ten vlk na kapotě ztuhne, trhne ušima a otočí hlavu k lesu. Z lesa přijde další vlk. Ale tenhle je obr, v očích má klid, ve výrazu šéfovskou jistotu, jako pan ředitel na poradu. Dupne si doprostřed silnice, podívá se na zbytek party, jeden upřený pohled a hle, najednou je všechno jinak.
Vlk z mojí kapoty seskočí na zem, žádná show, žádné vychloubání. Ostatní se stahují zpět do lesa. Velký šéf ještě vydá takové to kovbojské hou-hou, a teprve teď mi dochází: Tohle nebyla lovecká akce. Tohle byl rozkaz.
Jedu si po zasněžené dálnici, když mi cestu zablokuje smečka vlků, jeden mi hupne na kapotu, a už se chystám na poslední rozloučení a pak všechno změní pohled jednoho hlavního vlka.
Jako by jim říkal: Klídek, lidi nejsou zvěř, auta nejsou na žrádlo. Celá smečka poslouchá na slovo. Otočí se a šup zpět do houštiny. Poslední mizí právě ten vlčí boss.
Než zmizí za smrčky, zastaví se, střetne se mnou pohledem. V těch očích žádná zloba, jen ledová česká rozvaha… a možná i špetka pochopení. Jako by mi tím říkal, že není potřeba se bát, dokud na dálnici vládne on.
A pak ticho. Jen já, zamrzlá do sedačky, ještě pár minut, ruce jak želé. Uvědomila jsem si, že bez toho jednoho vlka bych možná teď vyprávěla příběh v rubrice Nevysvětlitelné zážitky pod Lipnem.
No, a když jsem pak přijela domů, máma mi místo otázky, kde jsem tak strašně dlouho, jen suše povídá: Máš špinavou kapotu. Jestlipak to byla sůl, koník nebo snad vlk? To víte, v Česku se prostě vlkům nikdy nezavděčíte.
