Když jsem nastupoval do autobusu na cestě do školy, všiml jsem si muže asi kolem padesátky, který měl velké problémy udržet se za tyč. Nejprve jsem si myslel, že je opilý, ale při podrobnějším pozorování mi bylo jasné, že se děje něco vážnějšího. Náhodou jsme vystoupili ve stejné zastávce, což mě zaujalo natolik, že jsem se rozhodl ho sledovat. Jeho nejistá chůze mi přidělala starosti, a tak jsem k němu přistoupil. Promiňte, pane, necítíte se dobře? zeptal jsem se. Zadíval se na mě s výrazem plným zmatení a bolesti, což jen potvrdilo mé obavy. V tu chvíli jsem přemýšlel, jak správně reagovat. Najednou se sesunul k zemi a nereagoval na mé pokusy ho oživit. Chodci kolem nás prošli bez povšimnutí, nevšímali si ho.
Okamžitě jsem zavolal na tísňovou linku 155, a během chvilky dorazila záchranka. Lékaři mi poděkovali za rychlou reakci a zdůraznili, že kdybych nezasáhl, mohlo by to dopadnout tragicky. Poté jsem se vrátil na univerzitu a pokračoval ve studiu. Bydlel jsem jen s maminkou, protože svého otce jsem nikdy nepoznal a máma pracovala jako uklízečka. Spolu jsme si přivydělávali odklízením sněhu v Plzni. Jeden den před námi zastavilo drahé zahraniční auto. Z něj vystoupila neobyčejně krásná žena, která přistoupila přímo k nám. Doktor mi dal vaše kontakty. Zachránil jste život mému otci. Říkal, že kdyby nebyla vaše rychlá reakce, možná by už nežil, řekla a podala mi obálku s penězi tisíce korun než odešla. Její neočekávaný dar nám pomohl ulehčit tíživou finanční situaci. Tato událost mi zůstala hluboko v paměti.
Po maturitě jsem nastoupil na vojenskou službu. Ty jsi moje největší radost. Stal ses opravdovým mužem, říkala mi máma s úsměvem. Právě tehdy jsem poznal Žofii, ženu, se kterou jsem chtěl strávit zbytek života. Před dalším krokem jsem ji představil mamince. Ta si Žofii okamžitě oblíbila, protože byla nejen krásná a chytrá, ale měla také skvělou povahu, kterou jí dali láskyplní rodiče. Přicházel čas, kdy jsem měl poznat rodiče Žofie. Její maminka mě nejprve překvapeně pozorovala, pak se ale vřele usmála a s otevřenou náručí mě objala. Žofie, vzpomínáš si na ten příběh, kdy mladík zachránil život tvému dědovi? Ten den spěchal do práce, porouchalo se mu auto a musel jet autobusem. Náhle ho přepadla bolest na hrudi a omdlel. Ten mladý muž mu nakonec pomohl, zavolal záchranku a zůstal u něho až do příchodu lékařů, vzpomínala s nádherným úsměvem. To setkání všem vneslo radost do srdce, protože se naše cesty po letech opět protnuly.
Z toho všeho jsem pochopil jedno: dobré skutky se ke člověku vždy nějak vrátí, i když si to ani neuvědomuje. Stačí být ochotný pomoci a být k druhým vnímavý.
