Jednoho dne si mě táta pozval do svého pokoje: chtěl se mnou probrat vážné téma, alespoň tak mi to řekl. Upřímně řečeno, byla jsem trochu nervózní. V obýváku na mě čekala neznámá žena. Moje rodina je postavená kolem mého otce, který mě vychovával, staral se o mě a vždy mi poskytoval neochvějnou oporu. Maminka nás opustila krátce po mém narození a táta se už nikdy neoženil, patrně ze strachu z dalšího zklamání. Život k němu nebyl vždy laskavý, a já jsem se snažila rychle dospět, abych mu jako zodpovědný člověk mohla být oporou. Kvůli finanční situaci naší rodiny jsem začala pracovat už v patnácti letech. Psala jsem články do místních novin a po třech letech získala lepší práci. O několik let později jsem sehnala kancelářské místo, které mi umožnilo být samostatná a starat se o sebe i tátu. Jednoho dne mě táta zavolal na vážný rozhovor, alespoň to tvrdil. Cítila jsem se trochu neklidná. V obýváku mě čekala žena, která podle taťky byla má matka. Když mě spatřila, rozplakala se, prosila o odpuštění a chtěla mě obejmout, já však nedokázala její objetí opětovat. Opatrně jsem se vymanila z jejích rukou a odešla beze slova, nechala jsem starší o samotě. Rozhodla jsem se, že nechám tátu, ať tuto situaci vyřeší podle svého uvážení. Nedokážu odpustit někomu, kdo nás tak necitelně opustil a za všechny ty roky mi ani nepopřál k narozeninám.

Jednou dávno mě otec zavolal do svého pokoje chtěl se mnou prý pohovořit o vážné věci. Abych byla upřímná, trochu jsem se obávala. V obývacím pokoji na mě čekala žena.

Naši rodinu držel pohromadě můj otec, který mě odmalička vychovával, staral se o mě a byl mi oporou, jakou si jen dítě může přát. Máma nás hned po mém narození opustila, a táta se už nikdy znovu neoženil, snad se bál další bolesti. Život k němu nebyl vždy laskavý, a já toužila co nejdříve dospět, abych mu mohla pomáhat a rozdělit s ním jeho starosti.

Protože jsme na tom doma finančně nebyli dobře, nastoupila jsem do práce už když mi bylo patnáct. Začala jsem psát články do regionálních novin, a po třech letech jsem získala lepší místo. O pár let později jsem dostala práci v kanceláři, která mi poskytla možnost stát se samostatnou a starat se zároveň o sebe i o tátu. Jednoho dne mě táta pozval na důležitý rozhovor opět říkal, že věc je závažná, a já cítila jisté napětí. V obýváku seděla žena, kterou mi podle jeho slov představil jako mou matku.

Jakmile mě spatřila, rozplakala se, omlouvala se a snažila se mě obejmout, ale já jsem se k ní nedokázala přiblížit. Opatrně jsem se vymanila z jejích paží a odešla jsem beze slova, nechávajíc tatínka i ji o samotě. Rozhodla jsem se, že tátovi dám prostor, aby se s tím nějak popral po svém. Nemohla jsem odpustit někomu, kdo nás opustil bez ohledu a ani se za celá léta neozval třeba jen s přáním k narozeninám.

Jmenovala jsem se tehdy Libuše Novotná, můj otec byl Jaroslav Novotný. Vyrůstali jsme v Litomyšli, žili skromně, počítali každou korunu. Dodnes vzpomínám, jak jsem coby mladá dívka zastala celou domácnost a táta byl mou jedinou jistotou ve světě. A tento den, kdy se maminka po tolika letech objevila, zůstává jednou z těch vzpomínek, na které člověk nezapomene.