Víš, já jsem s manželem už strašně dlouho, poznali jsme se ještě na vysoké. Nikdy jsem vlastně nebyla s nikým jiným, prostě jsem si vybrala jeho a zůstala s ním. Jsem takový ten dinosaurus, co věří na věrnost jednomu chlapovi a ani jsem se nikdy po nikom neotáčela.
Vzali jsme se ve třetím ročníku. Byli jsme mladí a naivní jak malí. Ani nevím, jestli z nás tehdy byla velká láska, ale asi jo, když jsme tak dlouho vydrželi pod jednou střechou. Všichni spolužáci nás brali za vzor, ačkoli jsme ve třídě nebyli jediný pár. Nejspíš proto, že jsme vždycky táhli za jeden provaz, i když to někdy doma nebyla úplně pohádka.
Ve čtvrťáku jsme se stali rodiči. Necukli jsme, školu jsme dojeli, spousta učitelů měla pochopení a ani jsme nebyli žádní drzí frackové. Zabrali jsme, dotáhli školu do konce, diplomy dostali a pořádně to oslavili. Manžel mi vždycky pomáhal, všechno doma jsme dělili napůl.
Jiného manžela bych si ani představit neuměla. Pro mě byl ideál, spřízněná duše. Skvěle jsme se doplňovali, skoro jsme se nehádali. Děti mají přece vyrůstat v pohodové rodině, tak jsme si po dvou letech řekli, že bychom chtěli ještě holčičku.
A proč ne? Měla jsem pečujícího manžela, syn zdravý a šikovný… ta dcera nám do té skládanky prostě chyběla.
Vypadá to, že jsem měla být ta nejšťastnější ženská na světě. Chlap mě měl rád, pomáhal se vším. I když měl směny, přišel domů a byl s dětmi, mohla jsem si odpočinout nebo zajít na kafe s kamarádkou. Nic nenasvědčovalo průšvihu, ale najednou jsem začala cítit, že manžel ochladnul.
Začal se zdržovat v práci do noci a i doma se navážel do každé maličkosti. Měl špatnou náladu a celé dny byl podrážděný. Jednou, když jsem se jen zeptala Jak se máš?, mi vpálil, že moje práce je vařit guláš, utírat děti soply a večer být připravená pro manžela.
No, s tímhle přístupem mě fakt přešla chuť na manželské povinnosti i na vaření. Říkala jsem si, třeba mu to dojde a polepší se, ale místo toho to bylo čím dál horší. Časem začal pít, začaly noční tahy, domů se vracel až ráno. Z milujícího táty se stal tyran.
Jednoho dne přišel, zařval:
Už mám dost těch uřvaných spratků a tvých vytahaných tepláků! Nikdy jsem na tebe nebyl pyšný, nikdy ses pro mě nemalovala a neoblékala. Nikam s tebou nechci chodit, protože vypadáš jak šmudla. Jenom chceš peníze a vůbec se neptáš, co chci já!
Zavolala jsem tchyni, čekala jsem podporu, ale ona jen stála za svým synem a prosila mě, abych se s ním nerozváděla. Zbalila jsem kufry, vzala děti a šla s nimi do podnájmu. Kamarádka mi pomohla dostat dceru do školky, já si našla druhou brigádu. Není to jednoduché, ale dá se to zvládnout. Hlavně, že už na nás nikdo neřve a nikdo se neohání pěstí.
Až u soudu vyšlo najevo, že manžel je duševně nemocný. Jeho rodiče mi to zamlčeli schválně, protože jsem jim připadala jako ideální partnerka pro jejich problémového syna – byla jsem hodná a nenáročná. Tchyně ho dokonce léčila v Německu, ale výsledky nikde, jen prášky ho držely trochu v normálu. Máme ho sice s dětmi pořád svým způsobem rády, je nám ho líto, ale bydlet s takovým člověkem pod jednou střechou už prostě nechci. Hlavní je, že jeho nemoc snad děti nepodědí.
