Moje rodina se vždy točila kolem mého tatínka, který mě vychoval, staral se o mě a nikdy mi neodepřel svou oporu. Po mém narození nás maminka opustila a tatínek se rozhodl, že se už znovu neožení, snad ze strachu před dalším zklamáním. Osud nebyl k tatínkovi vždy laskavý a já jsem toužila rychle dospět, abych ho mohla podpořit ve všem, co musí zvládat jako zodpovědný člověk.
Kvůli finančním možnostem naší rodiny jsem začala pracovat už v patnácti letech. Psala jsem články pro místní noviny v Plzni a za tři roky jsem našla lepší práci. Po dalších letech jsem získala místo v kanceláři, což mi umožnilo osamostatnit se a postarat se nejen o sebe, ale i o tatínka. Jednoho dne mě tatínek zavolal do obýváku a oznámil, že si se mnou potřebuje vážně promluvit. Byla jsem trochu nervózní. V místnosti čekala žena, kterou mi tatínek představil jako mou maminku.
Jakmile mě spatřila, rozplakala se, omlouvala se a snažila se mě obejmout. Já jsem ale nedokázala její objetí přijmout. Opatrně jsem se vymanila z jejího sevření a bez slova odešla, nechala jsem je tam samotné. Rozhodla jsem se, že tatínkovi nechám prostor, aby celou situaci vyřešil podle svého. Nemůžu odpustit někomu, kdo nás bezohledně opustil a po dlouhá léta se ani neozval, dokonce mi ani nepopřál k narozeninám.
Dnes vím, že každé rozhodnutí v životě má své následky, a je třeba si vážit těch, kteří zůstali po našem boku i v těžkých časech. Skutečná rodina není jen o krvi, ale hlavně o věrnosti a obětavosti.
