Zakázaná láska může být bolestivá zkušenost, o čemž jsem se bohužel přesvědčil na vlastní kůži, a v mém případě to bylo ještě komplikovanější. V druhém ročníku na Univerzitě Karlově jsem se zamiloval do úžasné dívky jménem Jarmila. Byla krásná, chytrá a laskavá, ale moje maminka neschvalovala její prostý původ. Domnívala se, že Jarmila ke mně nepatří a že bych měl být s někým, kdo odpovídá našemu společenskému postavení.
Navzdory matčině odporu jsem se dál s Jarmilou scházel, ale jednoho dne mi přišel od ní dopis. V tom dopise stálo, že už nemůže snášet tlak, který na ni moje máma vyvíjela, a že se proto rozhodla rozejít se mnou. Ta zpráva mezi mnou a matkou rozpoutala prudkou hádku, a já se rozhodl odstěhovat, hledaje svobodu a nezávislost od jejího vměšování do mého života. Přesto mé srdce zůstalo spoutané s Jarmilou a nemohl jsem pochopit, jak mě mohla takto opustit.
A potom, jednoho osudného dne, když jsem vynášel odpadky z bytu v Nuslích, spatřil jsem Jarmilu čekající u mých dveří, s očima plnýma slz. Starostlivě jsem ji pozval dovnitř, aby se ohřála, a tam se mi svěřila se svým trápením. Ukázalo se, že moje matka vše pečlivě vymyslela sama napsala onen dopis, z kterého vyplývalo, že Jarmila se se mnou rozešla, a Jarmile oznámila, že jsem si již našel jinou, s kterou prý žiji.
Když jsme poznali pravdu, dali jsme se znovu dohromady a začali jsme spolu žít v lásce a radosti, odhodláni nenechat společenský původ stát v cestě našemu štěstí. Našli jsme útěchu v náruči jeden druhého, vědouce, že naše láska je silnější než lidské předsudky nebo pomluvy. A od té chvíle jsme šli životem bok po boku, už nikdy nedovolili, aby nám štěstí určovala vůle jiných lidí.
