Jedna prosba
O tom, že babičku přestěhovali, jsem se dozvěděl od sousedky. V den jejích jmenin jsem ji vždy chodil navštívit koupil jsem dort a pytlík švestek, protože babička švestky opravdu milovala. U vchodu jsem se zastavil, abych vytáhl zvonící telefon, a oslovila mě sousedka z přízemí:
Víte, že paní babička už tady nebydlí? Přestěhovala se.
Nebyla to vlastně moje babička, ale babička bývalé manželky. Seznámili jsme se na vysoké, tehdy ještě bydlela u babičky. Když mě k ní poprvé přivedla, byl jsem nervózní, chápal jsem, že jde o jakousi prohlídku. Nikitovi rodiče nepřežili, vychovávala ho babička od pěti let. Ale obavy byly zbytečné babička mě okamžitě přijala jako vlastního.
Vzali jsme se v pátém ročníku a babička nám svatebním darem věnovala garsonku. Sice na okraji Brna, v pátém patře bez balkonu, ale byla naše. Celý život šetřila Kč, a nechtěla mladým být na obtíž.
Nikdy jsem nic svého neměl. Otčím doma přísně hlídal, abych nejedl víc než jeho vlastní děti, abych nepouštěl zbytečně vodu, a neustále mě peskoval kvůli elektřině. V sedmnácti jsem si našel práci jako číšník a pronajal si malou komůrku, něco jako větší skříň. Kolej jsem neměl nárok bydliště bylo místní. Proto se mi garsonka zdála jako zámek.
Bydlel jsem v ní krátce. Rok po svatbě jsem přijel o hodinu dřív ze směny (spěchal jsem, abych Nikitovi připravil snídani) a našel jsem v posteli kudrnatou blondýnku. Kouřila a vypouštěla kouř ke stropu, zatímco ze sprchy zněla tekoucí voda. Blonďatá slečna se ani nestyděla, jen se přikryla přehozem, který nám babička darovala k Vánocům.
Tak skončil náš vztah, který trval pět let. Neudělal jsem žádnou scénu, rozvedli jsme se v klidu. Byt zůstal Nikitovi, neměl jsem o něj zájem, i když blondýnka u rozvodu hlasitě syčela: Ať si vezme podpis, nebo tu bude mít dítě od řidiče a bude si nárokovat byt!
Kam se babička odstěhovala? zeptal jsem se překvapeně, odmítl hovor na telefonu.
Do vašeho bytu! Mladí za chvíli čekají dítě, tak se vyměnili.
Začal jsem být nervózní babička totiž po zlomenině krčku chodila špatně, a ten byt je na pátém patře bez výtahu. Jak tam bude žít? Den před tím, co jsem nachytal blondýnku v bytě, jsme s Nikitou plánovali, že k babičce společně přejdeme a budeme se o ni starat. Teď, zdálo se, babička bude sama, navíc v místě, kde nemá nikoho známého? Tady ji znal celý vchod, vždy se našel někdo, komu mohla zavolat o pomoc.
Zpráva o dítěti mě také zabolela Nikita se mnou děti nechtěl, tvrdil, že si chce žít pro sebe.
Děkuji, tetičko Katko.
Musel jsem jít na zastávku, čekat na autobus a čtyřicet minut jet, držet se zrezivělého madla a soustředit se, abych nezmačkal dort.
Vrátit se do bytu, kde jsem se celý rok cítil nejšťastnější na světě, bylo těžké. Šel jsem obvyklou trasou, zaznamenávaje drobné změny nová cedule u obchodu, ohrada na bývalém políčku Na dvoře postavili nové dětské hřiště, a kluk asi šestiletý seděl u kaluže a strkal do ní bosé nohy.
Jsem na pláži! zvolal vesele.
Usmál jsem se a vytáhl z kapsy čokoládku.
Tak tady, Robinson!
Babička samozřejmě předstírala, že je vše v pořádku a že to chtěla sama.
Nikita mi pomůže, kupí nákup, když bude potřeba, zaveze mě do nemocnice, vysvětlovala.
Kdy tu byl naposled? zeptal jsem se.
Včera.
Poznal jsem, že babička neříká pravdu, protože odpadkový pytel pod dřezem byl plný a smrděl, a chleba by se dal použít jako hřebík.
Skočím do obchodu, navrhl jsem. Musím koupit sýr, úplně jsem zapomněl.
O sýru jsem tentokrát lhal.
Chtěla odmítnout, ale trval jsem na svém. Když jsem odcházel, schválně jsem zapomněl deštník, abych za dva dny přišel a nakoupil znova. Babička se bránila a tvrdila, že Nikita jezdí, ale když jsem na podzim chytil rýmu a dlouho se neobjevoval, sama zavolala a nesměle se zeptala, kdy ji zas navštívím.
Jezdit často bylo obtížné, tak jsem to řešil po svém: domluvil jsem se s tím plážovým klukem a za dvěstě korun týdně odnášel babičce každý den odpad, jídlo jsem objednával na doručení, dokonce jsem babičce koupil chytrý telefon a naučil ji aplikaci ovládat. Nikita tvrdil, že babička to nezvládne, ale šlo to. Sám jsem k ní jezdil jednou týdně, někdy častěji, jindy méně. Babička jako by zapomněla, že Nikita byl dřív mým manželem, pyšně ukazovala videa jeho syna, která jí Nikita posílal na nový telefon.
Přivezli ti pravnuka? zeptal jsem se.
Ale jdi, vždyť je malý!
Na první narozeniny ho opravdu přivezli babička mě poprosila, abych jí vybral deset tisíc z karty na dárek. Tak jsem vždy věděl o návštěvách Nikity na jeho narozeniny, na dětský den, o Vánocích a ještě jednou v dubnu, nejspíš v den narozenin blondýnky. Na svátky babička vybírala z karty slušnou částku na dárky.
Mně nabízela peníze taky, ale vždy jsem odmítl.
Naštvala bych se na vás, říkal jsem.
Jednou mi babička řekla:
Dobře. Ale slib mi, že splníš jedno moje přání. A už ti s penězi pokoj dám.
Jaké?
Řeknu ti později.
Souhlasil jsem. Později je později.
Když se v mém životě objevil Pavel, babička to byla první, kdo se to dozvěděl. S mámou jsem se už skoro nebavil začala se pít s otčímem, jen mě peskovala a říkala, že jsem smolař.
Muž s bytem ti utekl, takhle nedaleko snad nikdo není! Celý život zůstaň v krabičkách!
Pavel byt neměl. Ale sliboval, že na něj vydělá. Byl o pět let mladší, dlouho jsem odmítal jeho návrhy, nakonec jsem podlehl. Byl laskavý, veselý, a jeho rodina mě okamžitě přijala. Bydleli v rodinném domku na kraji Brna, Pavel měl ještě pět bratrů.
Nebyla jsem dost odvážná, abych měla sedmou holčičku, smutně mi řekla jeho máma. Počkám si na vnučku. Ty chceš děti, nebo chceš kariéru?
Chci dítě, přiznal jsem.
Tak od vás čekám vnučku, Pavel je nejvážnější, ostatní jsou zlobivci!
Vzali jsme se skromně, bez velké oslavy, a za úspory jeli na dovolenou. Hodně jsem se bál, jak babička bez mé pomoci zvládne, ale nedalo se nic dělat.
Měl jsem proč se obávat. Jak se to stalo, nikdo neví možná jí bylo špatně a šla žádat o pomoc, nebo sama chtěla odnést odpad Našli ji na schodech, už studenou.
Chápal jsem, že teď nesmím propadnout smutku právě den předtím jsem si udělal test a těšil se, že babičce tu novinku oznámím Ale jak neplakat a netrápit se? Kdybych neodjel, nic by se nestalo! Ani na pohřeb jsem nestihl dorazit, Nikita mi to ani neoznámil, ač věděl, že jsem s babičkou stále v kontaktu. Nevolal jsem mu, nehádal se.
Za pár dní zavolala Nikitova žena.
Myslíš si, že jsi chytrá? My dáme věc k soudu a dokážeme, že byla nesvéprávná, když to psala!
Nemohli jsem tomu přijít na kloub. Blondýnka křičela a nadávala, až ke konci hovoru jsem pochopil, že jde o nějaký byt.
Druhý den mi volal i notář. Pozval mě, abych si přečetl závěť. Babička mi nechala i dopis.
Četl jsem dopis se slzami v očích. Tolik krásných slov o mně babička napsala, až se mi zdálo, že je to nezasloužené nedělal jsem to přece pro vděčnost, ale proto, že jsem ji měl opravdu rád. Neměl jsem koho jiného milovat. Moje jediné přání, které jsem ti říkala: přijmi tuto byt jako dar, nemám jiný způsob, jak ti poděkovat.
Myslel jsem, že jde o byt, kde babička bydlela, ale notář mě ujistil, že je to dvoupokojový byt, kde žil Nikita s ženou. Garsonka zůstala Nikitovi, babička mu ji věnovala.
Vzal jsem si čas na rozmyšlenou a vše probral s Pavlem. Byt jsem nechtěl aby mi někdo volal a vyhrožoval, to jsem nepotřeboval, zvlášť když čekáme dítě. Ale odmítnout babiččino přání mi přišlo nečestné. Dlouho jsme řešili, a nakonec jsme přišli na řešení.
K rozhovoru jsme pozvali Nikitu a jeho ženu k notáři. Notář řekl, že nejsem moc chytrý, ale oponovat mi nechtěl.
Nikitova žena mě napadla skoro se do mě pustila, nebýt, že vedle stál Pavel spílala a vyhrožovala.
Ticho! vykřikl najednou Nikita. Má na něj právo, protože tři roky se o babičku staral.
Na chvíli jsem ztratil slova měl jsem připravený projev.
Není co řešit. Odsud vynosíme věci a byt uvolníme, řekl bez pohledu na mě.
Tehdy jsem všem sdělil svůj plán. Řekl jsem, že nechci jejich rodinu rozbít a že mi stačí garsonka na okraji Brna. S notářem jsme vše vyřešili, stačí jen souhlas Nikity.
Nikita poprvé vzhlédl a podíval se na mě. Měl provinilý pohled.
Jeho žena se uklidnila a začala požadovat kávu a sušenky, že byla unavená z cesty, prý jsme to mohli rovnou říct, aby neotravovali lidi.
Narodila se nám holčička. Dali jsme jí jméno Soňa, jako babičce. Jak byla Pavlova máma šťastná! Vnuček časem bude víc, ale Soňa vždy bude tou nejmilovanějšíDoma jsem seděl u okna a sledoval, jak v zahradě rozkvétají stromy. Soňa spala v kolébce, Pavel pečoval o večeři a já pomalu odkládal dopis, který mi babička zanechala. Najednou mě pohladila přívalová vlna vděčnosti a úlevy babiččin byt mi připomínal, že i když život plní nečekanými zvraty, někde na cestě vždy najdeme domov.
Přes všechny hořké začátky a krkolomné konce jsem věděl, že tentokrát začínáme opravdu nanovo. Byt, který byl kdysi symbolem ztráty, se stal důkazem lásky, kterou babička nevyslovila slovy, ale skutky. A když jsem se podíval na Soňu, měl jsem jistotu, že ona bude mít v životě víc jistoty a doufejme, i odvahy, než jsem měl já.
Večer, když slunce zapadalo, jsem pohlédl na Pavla a řekl: Možná máme malý byt, ale máme jeden druhého a malou Soňu. Taková rodina je lepší než jakýkoli zámek.
Pavel se usmál a přitáhl mě blíž. V ten moment jsem cítil, že kruh je uzavřen babiččina prosba byla splněna a v srdci se rozhostil klid.
A tak jsme otevřeli okno, pustili do pokoje svěží vzduch a poprvé skutečně poprvé jsme si připili na nový a nadějný začátek.
