Jedna paní, padesát šest let, začala stárnout. Nic zvláštního na tom vlastně nebylo vždyť je to přirozený chod věcí. Čas dorazil.
Jenže tahle paní se děsila pokaždé, když zahlédla svůj odraz v zrcadle. Protože stárnutí nabralo rychlost, jakou od sebe nečekala jako by jí den co den někdo odebíral mládí i krasu a záměrně ji maskoval pudrem stáří.
A přitom ještě nedávno vypadala tak dobře! Vždyť Pepík, důchodce, co vysedával na lavičce před panelákem za každého počasí, jí pravidelně žertovně lichotil: No podívejme, jaká jste pěkná slečna! Jste opravdu nádherná!
Paní procházela kolem Pepíka, on zvedl klobouk nebo huňatou ušanku a zopakoval tu svou pokladní větu: Jste nádherná! A paní uháněla do práce s úsměvem na rtech. Lichotky ji provázely celý den. Vážně vypadala skvěle.
Jednoho dne si ale uvědomila, že Pepíka už dlouho neviděla. Lavička osiřela. Zeptala se sousedů Pepíka převezli do domova důchodců. Příbuzní už péči nezvládali, děti bydlely kdovíkde, a tak Pepíka odvezli do penzionu pro seniory. Už mu bylo devadesát, potřeboval dohled i péči.
A paní přestala přemýšlet o svém stárnutí. Začala přemýšlet o dědečkovi, jehož jméno zjistila: Josef Novotný. Zjistila adresu, koupila balíček laskomin a v neděli nasedla do tramvaje směr domov důchodců v Praze 5. Pepíka našla!
Měl se kupodivu výborně. V sedícím křesle pojídal krupicovou kaši s máslem, tváře měl vyhlazené, usmíval se, když ji uviděl, a hned spustil: Jé, já vás tak rád vidím! Jak vás to zdobí! Jste úplně jak mladice!
Ostatní bábinky a dědkové se kolem paní také seběhli, pochvalovali ji, chválili její šaty i účes. Doma pak paní omrkla svůj odraz tváře narůžovělé, oči svítí, vlasy se točí a rozletěly se do všech stran, vrásky skoro zakryla radost. Uznala: vypadá fakt skvěle. Dokonce mladší než dřív. Krása i mládí se záhadně navrátily no, není to zázrak?
Tak začala do domova chodit každou neděli, pomáhala, vedla s babičkami hodiny tance (původně se živila jako učitelka). Ne snad kvůli omlazení spíš proto, že jí to hřálo u srdce, když mohla někoho potěšit. Cítila se, jako by byla jejich dcera, někdy vnučka, a oni ji měli upřímně rádi. A znovu a znovu slyšela: Jste prostě krásná! tentokrát zcela od srdce.
Jiní lidé jsou naše zrcadla. Ale nejen obyčejná přímo kouzelná. Po setkání s některým člověkem člověk pokvete omládne, ramena se narovnají, krok se odlehčí, oči zazáří A jiný vás naopak dokáže proměnit na ufuněného starého mužíka či šouravou babču, nebo v křečovitého hrobaříka.
Je potřeba si vážit těch kouzelných zrcadel laskavých, upřímných lidí, co umí najít správné slovo. A starých lidí bychom měli chránit. Dokud tu starší generace je, jsme pořád mladí. Můžeme být užiteční.
To je přesně to, co si myslí naše paní, která své mládí znovu našla a má naprostou pravdu.
Press «Like» and get the best posts on Facebook ↓
