Jedna žena, padesát šest let na krku, začala stárnout. No, není na tom nic zvláštního stáří si k nám vždycky najde cestu, ať chceme, nebo ne. Ale tahle paní byla opravdu v šoku, když se na sebe ráno podívala do zrcadla. Jako by jí mládí někdo kradl lžící každou noc! Jako by jí někdo namaloval vrásečky a poprášil šedivými vlasy.
Ještě nedávno vypadala fakt báječně! Dokonce i ten stařík, co sedával na lavičce před barákem a to za každého počasí, v dešti nebo vánici ji vždycky obdaroval pochvalou: Vy jste ale pěkná holka! Jak vám to sluší!
Když šla žena do práce, minula toho starého pána, on galantně zvedl klobouk, někdy i huňatou beranici, a s úsměvem zopakoval svá slova: Vy jste ale pěkná holka! A žena vykročila vesele dál, s úsměvem, a během dne slyšela chválu ještě hned několikrát. Mohla si to dovolit, opravdu vypadala skvěle.
Jednoho dne si však všimla, že staříka už dlouho neviděla. Lavička osiřela. Zeptala se sousedů prozradili jí, že dědu Františka, jak se prý jmenuje, odvezli do domova důchodců. Děti bydlí bůhvíkde, nemohl už zůstat sám doma, potřeboval péči a společnost, táhlo mu na devadesátku.
A tak žena na chvíli zapomněla na svoje stesky o stáří a začala pořád jen přemýšlet o staříkovi Františku Novákovi. Našla jeho adresu, koupila balíček laskomin (trochu valašských frgálů a čokoládu Studentská pečeť), a v neděli nasedla do tramvaje, směr domov pro seniory na okraji Prahy.
Našla staříka seděl v pohodlném křesílku a s radostí lžičkoval krupicovou kaši s máslem. Když ji spatřil, rozzářil se jako slunce a zvolal: Á, jak rád vás vidím! Jak vám to jen sluší! Vy jste pořád krásná mladá slečna!
A ostatní babičky a dědečkové k ní začali přistupovat a všichni ji chválili, říkali samé hezké věci, pěli na ni ódy. Když večer doma stála před zrcadlem, nevěřila vlastním očím líčka ji hořela, oči jí svítily neuvěřitelnou energií, vlasy získaly nějaký veselý tvar, vrásky se nějak vytratily! Sympatická paní, a klidně by jí tipli deset let míň. No není to kouzlo?
A tak od té doby jezdila do domova důchodců každou neděli, nosila starouškům buchty, pomáhala občas s tancem (učila je polku nebo mazurku, když byl zájem), ne kvůli omlazení, ale protože ji to hřálo u srdce. Měla pocit, že je zase něčí dcerou, možná i vnučkou, a že jí lidé oplácí tím nejlepším, co mají pohlazením po duši a upřímným slovem: Vy jste tak krásná! A to se počítá.
Někteří lidé jsou nám zrcadlem. Ale ne ledajakým jsou doslova zázračnými zrcadly. Po setkání s těmi upřímnými nám narostou křídla, narovnají se záda, oči září, rty se samy usmívají… Ale po setkání s některými jinými bychom se nejradši zabalili do deky a už nikdy nevylezli.
Proto si ty kouzelné zrcadla, laskavé a upřímné lidi, musíme chránit jako oko v hlavě. A staré lidi zvlášť. Dokud jsou mezi námi senioři, jsme i my alespoň trochu mladí. Pořád máme komu pomoct. Tak si to myslí i ta paní, co znovu našla svoji krásu a mládí. A má naprostou pravdu.
