Den začal novým členem v naší skupině, dívkou jménem Liběna. Byla stejně stará jako my, ale její vzhled byl neobvyklý. Šaty, které měla na sobě, byly zjevně sešité z různých látek, s barevnými záplatami; její zrzavé vlasy svázané do uzlíku, ozdobené vybledlou mašlí. Velké zelené oči skrývaly v sobě podivné smutky, které nikdo nedokázal pojmenovat. Později jsme se dozvěděli, že Liběna pochází z rodiny, která se rozpadla jak starý koberec matka zmizela a zůstala jen s otcem, který se sotva staral a peníze jim chyběly tak, jako chybí sníh v létě.
Ve skupině byly i dvojčata Eliška a Markéta. Eliška bývala tichá, trochu obyčejná, zatímco Markéta byla jako vítr: neklidná a vždy připravena pokazit něco cizího. Markéta ničila hračky jiných dětí bez výčitek, poháněna pocitem, že je nedotknutelná byla totiž dcerou ředitelky mateřské školy, což jí dodávalo neviditelný plášť ochrany. Liběna byla jejím hlavním terčem Markéta ji kopala, rozbíjela jí svačinu a tahala za vlasy, někdy až do slz. Liběna většinou mlčela, jen občas tiše plakala v koutku.
Snažili jsme se jí bránit, ale většinou jsme skončili potrestaní od učitelky, protože Markétě se nikdy nic nestalo. Jednou, na narozeniny Liběny, přišla do školky v úplně nových šatech. Měkký růžový odstín jejího oblečení ji rozjasnil jak kvítí na jaře, okraj šatů zdobily malé kamínky, které na slunci hrály všemi barvami. Všichni děti se za ní otáčeli a chválili ji.
Dvojčata se dívala z rohu místnosti, jejich ticho bylo plné závisti. Oči Liběny zářily radostí, chvílemi se dokonce smála nahlas, jako kdyby zapomněla na všechno špatné. Venku si hrála a vyhýbala se pískovišti, aby si nové šaty neušpinila, ale v zápalu hry jsme ji na chvíli ztratili z dohledu.
Najednou se ozval výkřik ostřejší než zvon v kostele, a všichni jsme se otočili. Uprostřed blátivé louže stála Liběna, šaty měla roztrhané; Markéta, jakoby se vznášela ve vzduchu, se smála tím bezcitným smíchem, který nepatří dětem. Liběna plakala tak, že slzy jí stékaly až ke kotníkům. Už v tu chvíli věděla, že její otec bude zničený, až spatří zničené šaty, které koupila za poslední koruny.
Ty nejsi žádná princezna, jsi jenom žebráčka! utrousila Markéta spiklenecky.
Ta scéna se mi vypálila do snu jako obraz na skle viděla jsem bolest, na kterou nebyl žádný lék, a jedno narozeninové odpoledne, které se proměnilo v melancholickou pohádku. Od té chvíle ve mně zůstalo rozhodnutí: nikdy neublížit nikomu, pokud nemusím.
