Dnes večer nemůžu usnout a všechno se mi honí hlavou. Když vzpomínám, napadá mě, jak moc nám v životě můžou pomoct i drobnosti. Moje maminka, už stará paní z Olomouce, kdysi málem podlehla infarktu. Aby ji něco drželo nad vodou a rozveselilo, věnoval jsem jí malinkatého, až směšně drobného pejska. Dali jsme mu jméno Mazlík protože byl opravdu jen kousíček, jako malý uzlíček.
Mamince se díky Mazlíkovi opravdu ulevilo. Náhle měla důvod ráno vstávat, těšila se na procházky parkem u sv. Mořice. Mazlíček v tenoučkém obojku, jindy schoulený v tašce přes rameno. Měl neskutečně hebkou srst a byl vděčný za každý pohlazení.
Jednou, když šla máma s Mazlíkem do parku, zastavilo u nich černé auto. Dva mladí, kluk a dívka, vykoukli z okna a žadonili, jestli by si Mazlíka mohli pohladit. Mamince to bylo proti srsti, ale zároveň nechtěla být neslušná. Tak Mazlíčka trochu přistrčila blíže. Dívka po něm chňapla, kluk šlápl na plyn a byli pryč během vteřiny.
Máma běžela za autem, křičela, div si nevyrazila duši, až upadla na chodník. Rozbila si koleno, udeřila se a na chvíli ztratila vědomí. Sousedi zavolali rychlou a odvezli ji na internu do Fakultní nemocnice Olomouc.
Když jsem ji přišel navštívit, byla slabá, rty celé modré, a v slzách jen špitala Mazlíkovo jméno. Těžko se na to zapomíná. Z očí jí tekly slzy, jaké mívají už jen staré ženy, které ztratí všechno prosím, vraťte mi Mazlíka
Sousedi si naštěstí všimli auta a poznali, ke komu ti mladí po večerech jezdí. Oslovil jsem kamarády od policie. Podle SPZ zjistili adresu, kde ti lidé bydlí. Vila na kraji města, luxusní vůz za statisíce korun.
Netrvalo dlouho a byli jsme tam. V domě jsem opravdu Mazlíka našel byl slabý, nehýbal se, od únosu nic nejedl a neštěkal, jen tiše naříkal. Nezajímá mě, jak to dopadlo, prostě jsem ho sebral a odešel. Těm mladým, co Mazlíka ukradli, už stejně otrávil život; nechtěli mazlíčka, ale hračku pro zábavu. A když mělo zvíře opravdu zlomené srdce, už je nebavilo.
Nakonec se vše obrátilo k lepšímu. Máma získala zpět smysl života, Mazlík se zotavil, teď už spolu chodí ven, ale dávají si velký pozor na cizí lidi. Už nám nikdo mazlíčka nevezme.
Dnes mi dochází, že člověka může držet při životě i něco malého a zdánlivě bezvýznamného třeba malý pes, zahrádka, starý bicykl nebo vítězství v soutěži. To drobné, někdy až směšně titěrné, ale tvoří celý náš vesmír.
Prosím, neberte lidem jejich malá štěstí a drobnou radost. Ukradené štěstí nikdy nikomu opravdové štěstí nepřinese, ať už se to zdá sebevíc banální. S takovou lehkostí se totiž dá někoho zničit kvůli něčemu, co je pro druhého klíčové. Duše je prý lehoučká, má jen pár gramů, ale obsahuje celý lidský život.
