Jedna dcera pro dvě matky
Vzpomínám na dávné časy, kdy mezi Milenou a Pavlem vzplanula láska naprosto nečekaně, jako blesk z čistého nebe. Už měsíc se scházeli, když Pavel na jedné procházce v parku v Brně pronesl:
Mileno, budeš mojí ženou? a ona zůstala v úžasu stát.
Jak? Jak ženou? Teprve měsíc se vídáme.
A co? Stačí mi měsíc, abych věděl, že jsi moje osudová. Nikdo jiný pro mě neexistuje, jinou dívku nechci.
Ach, Pavle, no dobře, vlastně souhlasím, zasmála se tiše a přitiskla se k jeho hrudi.
Dcero, neuspěchala jsi to? ptala se matka při Milenině rozhodnutí, nejsi náhodou těhotná?
Mami, copak ty? Samozřejmě, že ne. Pavel jen řekl, že beze mě nemůže žít, a já to mám stejně. Taková je naše láska, mami.
Brzy ti, kteří kroutili hlavou nad rychlou svatbou, sami poznali, že ti dva byli párem jako z pohádky. Všechno jim klapalo, každý mohl vidět, jak Pavel pečuje o Milenu, jak ji miluje, ona na oplátku oddaně pečovala o svého muže.
Skutečná láska, opravdová, jenže byla jedna věc, která jim život kazila. Toužili po dětech, jenže Milena nedokázala otěhotnět.
Pavle, měli bychom se oba nechat vyšetřit, možná je nějaký důvod, proč nemůžu otěhotnět.
Souhlasím, řekl Pavel bez váhání.
Naděje, lékaři, výlety do Brna i do Prahy, prosby v kostele, vše bylo marné. Milena zůstala bez dítěte.
Mileno, možná bychom mohli zajet do dětského domova, vezmeme si tam dítě a budeme ho vychovávat jako vlastní, navrhl jednou opatrně Pavel.
Ano, to bych chtěla, vyhrkla Milena, která o tom už dlouhé měsíce snila, jen se bála, že muž bude proti. Myslela jsem na to často
Tak pojedeme, rozhodl Pavel, znám jeden dětský domov, když jezdím na služební cesty přes Vyškov, míjím ho, a tehdy jsem nad tím začal přemýšlet.
Když Milena s Pavlem dorazili do dětského domova, mezi desítkami tichých a opatrných dětí jim na kolena skočila světlovlasá, modrooká holčička.
Maminko, řekla radostně, a Mileně se jí nechtělo pustit.
Tak přišla do jejich rodiny dcera Liduška, šťastné děvče, její smích zněl jako zpěv ptáků na jaře. Milena byla poprvé v životě skutečně šťastná, její mateřské city konečně mohly přijít ke slovu. Milovala Lidušku, Pavel ji měl také moc rád.
Všechno bylo dobré. Pavla s Milenou znali všichni v jejich vesnici blízko Brna, kde sousedé věděli o Lidušce, že je adoptovaná. Když byla malá, žádné problémy nenastaly. Jenže roky plynuly, Liduška rostla a jednoho dne jí někdo ve škole pověděl, že není jejich vlastní dcera, že je adoptovaná.
Tenkrát bylo Lidušce čtrnáct, přišla ze školy a vypukla hádka.
Maminko, proč jste mi s tatínkem neřekli, že nejsem vaše? Vím, že jste mě vzali z dětského domova!
Uklidni se, miláčku, chtěli jsme ti to říct, až budeš starší a nebude tě to tolik bolet… Jenže někdo byl rychlejší. Tohle jsme vždycky báli.
Liduška plakala, křičela, pak se uzavřela do sebe a postupně se začala chovat dost špatně. Dospívala, puberta si vybírala svou daň. Byla hrubá, bouchala dveřmi, někdy byla nezdvořilá.
Právě v té době se stalo nečekané. Pavel zahynul. Milena nemohla uvěřit zprávě, že její muž umřel při autonehodě, když se vracel z pracovní cesty z Brna spolu s kolegou. Bylo to těsně před Novým rokem, hustá sněhová vánice a osud se přihlásil.
Pavel jezdíval na služební cesty, někdy týden pryč, tehdy psal Mileně pohlednice, telefony nebyly. Po jeho smrti Mileně bylo čtyřicet šest let. Liduška, místo aby matce pomohla, začala utíkat z domu, byla neposlušná a hrubá.
Milena dělala, co mohla, snažila se najít společnou řeč, plakala, prosila, ale nikdy na dceru nekřičela. Tak spolu žily dál. Liduška rychle dospívala. Jednoho dne po maturitě oznámila matce:
Odjíždím do Brna, řekla pevně.
Milena unaveně vzhlédla, sevřela v ruce utěrku.
Budeš studovat, Liduško?
Ne, chci najít svou skutečnou matku
Mileně se sevřelo srdce, zmateně se ptá:
Proč? Nejsem ti dost matkou?
Liduška se dlouho dívala z okna.
Musím vědět, kdo je má skutečná matka. Potřebuji poznat, proč mě dala pryč. Vždyť na to mám právo.
Máš, miláčku, rozumím tomu… vydechla Milena, věděla, že ji nic nezastaví.
Bylo jí už skoro devatenáct. Liduška rychle sbalila pár věcí, políbila Milenu na tvář a slíbila, že se někdy vrátí. Liduška odešla na autobus. Milena za ní dlouho smutně hleděla. Zůstala sama.
Čas pomalu plynul. Dny byly nekonečné. Milena byla už dávno v důchodu, večery trávila přehrabováním pohlednic od Pavla, uložených ve staré krabici od bonbonů převázané stuhou. Pohlednic nebylo moc, ta poslední s větvičkami smrku už zežloutla časem; na zadní straně četla: Mileno, zdržím se ještě tři dny, stýská se mi, tvůj Pavel.
Milena pohladila pohlednici, přitiskla ji k srdci, jako by objala zesnulého Pavla. Od té doby uběhlo mnoho let, v jejím životě se mnohé změnilo. Dvacet pět let už nebyl Pavel mezi živými.
Milena seděla u okna a zahlcovaly ji vzpomínky. Poslední roky moc zeslábla, kdysi sedávala na lavičce u obchodu se ženami, teď už jen výjimečně vyšla za vrátka, pouze do obchodu a zpět.
Okna měla s těžkými závěsy, schránka prázdná, všude v domě ticho. Radost prožila jen, když přijela Liduška s dětmi. Ale to se stávalo málokdy. Jinak byla většinou sama. Na komodě stála fotografie Pavla, jak drží malou Lidušku, oba se usmívají.
Ach, Pavle, jak brzy jsi odešel a nechal mě samotnou, mluvila k snímku. Všechno hradím sama.
V domě panovalo ticho, jen občas ho narušil kocour Mikšík, který skákal z parapetu a občas hlasitě přede u nohou. Milena ho nakrmila, sama si dala čaj, a rozhodla se, že dnes půjde do obchodu. Vstoupila do pokoje, zadívala se na fotografii.
Právě popíjela čaj, když někdo zaklepal na vrátka. Vybavila si, jak ji tenkrát Liduška postavila před hotovou věc, že odjíždí do Brna hledat svou rodnou matku. Znovu o tom přemýšlela. To ráno bylo šedivé a tiché. Milena ve svém kuchyňském koutě zalévala čaj, když někdo zaklepal.
Nazula si boty, přehodila si šátek přes ramena a vyšla na dvůr. Na zápraží stála žena. Mladší než Milena. Oči měla smutné.
Dobrý den Vy jste Milena? hlas se třásl.
Ano, kdo jste?
Cizí žena se trochu ostýchala.
Jsem matka Lidušky.. tedy druhá matka.. přesněji, biologická. Jmenuji se Věra teď už asi rozumíte, mluvila rozpačitě.
Milenu zamrazilo. Liduška byla dávno pryč, a najednou její matka. Jak ji našla?
Počkejte, je s Liduškou něco špatně? ptala se Milena, ona vás našla?
Věra mluvila rychle:
Liduška je teď v nemocnici v Brně, má něco se žaludkem Procházely jsme se v parku, znenadání si chytla břicho a sedla si na lavičku, zbledla, hned jsem volala sanitku.
Stály zaraženě, koukaly na sebe.
Liduška mě našla už dávno, jen se bála vám to říct, Věra ztlumila hlas.
Ach, pojďte dál, najednou se vzpamatovala Milena, jdeme do domu.
Milena zalila Věře horký čaj, a ta se posadila ke stolu a začala vyprávět:
Když jsem rodila Lidušku, bylo mi sotva osmnáct. Moji rodiče byli přísní, donutili mě dítě odložit. Snoubenec utekl hned, jak se dozvěděl, že čekám dítě Rodiče vyhrožovali, že se ocitnu na ulici. V porodnici jsem podepsala, že se vzdávám dcery Těch let jsem žila s tím. Ale teď ne o tom… Liduška moc prosila, abyste za ní přijela do nemocnice.
Milena vyskočila.
Proč sama nevolala?
Ukradli jí mobil, resp. kabelku. Než přijela sanitka, všechno odvezla, kabelka ležela na lavičce s doklady, když jsem se vrátila, už tam nebyla
Bože, moje holčička, šeptala Milena.
Sama mi dala vaši adresu, řekla: “Najdi mou mámu.
Obě ženy mlčely, jejich pohledy se setkaly, nebyla v nich nenávist, jen úzkost a únava.
Jedeme, rozhodla Milena, zamkla dveře na petlici, rychle, pojďme.
Starý autobus jel pomalu, ze začátku mlčely, ale postupně se rozhovořily.
Jsem také sama, povzdechla si Věra, manžel mi zemřel před třemi lety, byl dlouho nemocný. Dítě už další mít nemohu. Vím, že mě Bůh potrestal za to, že jsem se dcery vzdala. Ano, to je můj trest
Znamená to, že kromě Lidušky nemáme nikoho, řekla tiše Milena.
Tak to je… Máme jednu dceru pro nás obě, smutně odvětila Věra.
V nemocnici se jich ptali:
Za kým jdete?
Za Liduškou Novákovou, odpověděly Milena s Věrou zároveň.
A kdo jste pro ní?
Matky, řekly současně, podívaly se na sebe a zasmály se.
Dvě matky? No dobře pojďte.
Bledá Liduška ležela pod infuzí. Když je spatřila, rozzářila se úsměvem.
Maminka i maminka zašeptala.
Milena ji políbila jako první.
Klid, dcerko, jsem tu, Věra si sedla k jejímu lůžku.
Teď bude všechno dobré, nejsi sama, uhladila pokrývku, řekla Věra.
Seděly s dcerou dlouho. Povídaly si.
Od té doby má Liduška dvě maminky, později našla manžela a porodila dva syny. Milena s Věrou mají jednu dceru dohromady. Scházejí se všichni jen čas od času.
Děkuji, že jste četli, děkuji za vaši podporu a přeji hodně štěstí a pohody všem!
