Jednoho dne si paní Květoslava Nováková pořídila štěně středoasijského pasteveckého psa. Psík rychle rostl a vše hlídal. Dokázal během okamžiku zbaštit celé umyvadlo žrádla, když se škrábal o plot, ten se nakláněl jak po vichřici, a občas si dokonce dovolil při hře cuknout tak, že paní Květoslavu skoro srazil, když kolem něj procházela. Jak se říká, štěně se musí aspoň někdy nějak zabavit.
Pak ale paní Nováková zemřela. Ne kvůli pejskovi. Jen se už nedožila devadesátky. Po čase přijely její děti a vnoučata na chalupu u Českého Krumlova, kde babička žila. A tam, na starém řetězu, seděl pes. Už podle výrazu bylo jasné, že takovou návštěvu tady často nevídá. Vždyť kdy všichni přijedou najednou samé vitamíny a rozličná chutná jídla. Začali přemýšlet, kam toho psa dát. Utratit ho bylo líto. Žít s ním se každý trochu bál. Vypustit do světa by nebylo správné, svět není tak hříšný, aby si zasloužil takovou zkoušku. Rozhodli se, že ho dají do dobrých rukou. Třeba i s příplatkem. Pro člověka, co si vezme chlupatého lidožrouta, by neváhali dát cokoli.
A opravdu, našli pana Jaroslava Dvořáka, který vždycky snil o tom, jak bude takového obra krmit z lavoru a škrábat za ušima hráběmi. Lidé mají různé psychologické potřeby, co naděláš. Zavolali veterináře.
Veterinářovi nastínili plán. Měl přijet, uspat psa sedativem a rychle ho přepravit do nového domova. Hlavně nezapomenout za pana Jaroslava zapálit svíčku na zdraví nebo snad za duši. Člověk nikdy neví.
V domluvený čas přijel veterinář s uspávací puškou. Všichni veterináři jsou tak trochu frajeři. Nabil do injekční pušky uspávadlo a jedním šikovným výstřelem poslal psa do ráje spánku. Odepnuli ho z řetězu, položili na plachtu a odtáhli.
Naložili psa do kufru auta, který byl spojený se zadním sedadlem. Vpředu seděl sám veterinář; vždyť pohodlí profesionála je na prvním místě. Nový majitel Jaroslav si sedl za volant. Vzadu celá babiččina rodina. Jeli, povídali si, když tu najednou se pes začal probouzet.
Pomalu zvedl hlavu a s překvapením se podíval kolem sebe. Všude lidé, koukali na něj, on na ně.
Veterinář oči jako talíře. Nový majitel podobně. Na silnici v tu chvíli úspěšně zapomněl hledět vůbec ho v tom autě nezajímalo, co se děje před nimi.
To je ale zajímavé, přemítal pes.
Existuje vlastně nějaký ráj? ptali se v duchu lidé.
Pes se okamžitě začal sápat do kabiny k lidem. Žádné otálení! Zatímco nový páníček nervózně škubal za kliku, snad chtěl vyskočit z auta, pes všechny olízal. I babiččinu rodinu vždyť nejsou cizí. Nového majitele vždyť už je vlastně jako rodina. I veterináře i když do něj střílel. Ten je mu stejně už ukradený.
Tak lidé zjistili, že s lidožroutem si trochu spletli povahu. Zbytek cesty byli všichni durch promočení shora od psích polibků a slin, zespoda od rozbouřených emocí v přívalu štěstí.
A moje chalupa u Českého Krumlova… K jedné věci jsem došel to, čeho se bojíme, bývá často jen nedorozumění. Někdy stačí pohladit po hlavě a podat trochu té lásky člověk i pes se pak cítí hned lépe.
