Vzpomínám si, jak jeden jediný vyzváněcí tón na telefonu mé snachy změnil mé úmysly pomoci mladé rodině najít byt.
Bydlela jsem sama v pěkném jednopokojovém bytě v centru Prahy. Můj manžel zemřel před pěti lety a já jsem po své tetě zdědila ještě jeden byt, tentokrát dvoupokojový, v klidnější části města sice méně honosné, zato hezky upravené. Pronajímala jsem ho mladému páru, solidním nájemníkům, kteří ke mně jednou měsíčně chodili s nájmem a zároveň si zkontrolovali byt. Po celé dva roky jsem neměla jedinou stížnost ani problém.
Když se můj syn oženil, rozhodli se s jeho ženou vybudovat si vlastní domácnost. Pronajali si malý byt a začali šetřit na první splátku hypotéky. Nechtěla jsem jim stát v cestě, přestože jsem měla v plánu jim později dvoupokojový byt po tetě darovat a s bytem ať si potom naloží, jak uznají za vhodné – třeba ho prodají, opraví, přestaví podle svých představ.
Rok po svatbě se jim narodil syn a s příchodem vnoučka mi ten nápad s převodem bytu přišel ještě přirozenější. Teď mám ale za sebou zážitek, který to všechno změnil.
Bylo to týden po mých šedesátých narozeninách. Rozhodla jsem se je oslavit, tentokrát hlavně pro sebe, rezervovala jsem salonek v restauraci a pozvala řadu blízkých i známých. Samozřejmě přišli i můj syn se snachou.
S Kateřinou, tedy se snachou, jsme spolu vždycky jednaly bez větších potíží, i když má někdy sklony ke vzteku. Přikládám to její mladé povaze a životnímu shonu, neberu si to osobně. Tentokrát mě však její chování před všemi hosty hluboce zasáhlo.
Syn a snacha dorazili i s malým. Zpěv a smích v restauraci nebyl pro miminko zrovna vhodný, a tak mi Kateřina už dopředu řekla, že se zdrží nanejvýš hodinu samozřejmě jsem to chápala.
Když už byli na odchodu, zjistila snacha, že si někde v lokále zapomněla telefon. Šla jsem s ní zpět, abych jí pomohla. Vytočila jsem její číslo, abych jí hledání usnadnila.
V místnosti najednou lehce utichlo, pár lidí se na nás zvědavě podívalo a v tu chvíli se z parapetu okna ozvalo rozzuřené štěkání, vrčení a vřískání psa! Každý se otočil, snacha zčervenala, přiběhla k oknu, sebrala mobil a rychle hovor típla.
Všichni chvíli přemýšleli, co to bylo, potom atmosféru zachránil můj bratr, dál se slavilo, ale já už měla v sobě cosi těžkého, co tam zůstalo.
Celý zbytek večera jsem si všímala, jak si hosté mezi sebou šeptají a zjevně diskutují hlavně o tom originálním vyzvánění, které si snacha nastavila speciálně na můj kontakt. Druhý den jsem se o tom zmínila synovi měl to určitě už několikrát slyšet , ale považoval to za maličkost.
Od té doby jsme se víceméně neviděli a o převodu bytu teď raději neuvažuji. Myslím, že by se slušelo aspoň omluvit. Pokud mě vnímají jako psa, je to samozřejmě jejich právo ale i já mám to svoje.
