Jeden nečekaný vyzváněcí tón na telefonu mé snachy mi změnil rozhodnutí pomáhat mladé rodině najít byt Bydlím sama v krásném jednopokojovém bytě v centru Prahy. Můj manžel zemřel před pěti lety a po své tetě jsem zdědila další dvoupokojový byt v jiné, méně lukrativní, ale dobře zařízené části města. Pronajímala jsem ho slušným mladým nájemníkům, kteří každý měsíc přicházeli osobně platit nájem a zkontrolovat stav bytu. Dva roky byly bez stížností. Po svatbě mého syna se on a jeho žena rozhodli začít budovat vlastní rodinný život, pronajali si byt a začali šetřit na první splátku hypotéky. Neměla jsem námitky, ačkoli jsem plánovala, že jim ten byt po tetě později přenechám, ať si s ním udělají, co chtějí – prodají, zrekonstruují nebo předělají. Rok po svatbě se jim narodil syn a s příchodem vnoučete jsem byla ještě rozhodnutější sepsat byt na syna. Jenže před týdnem jsem si vše rozmyslela. Stalo se to poté, co jsem oslavila šedesátiny. Rozhodla jsem se uspořádat hezkou oslavu hlavně pro sebe, rezervovala salónek v restauraci a pozvala spoustu přátel a známých, samozřejmě i syna se snachou. Se snachou spolu obecně vycházíme, je dost emotivní, občas vybuchne a ne vždy právě pozitivním směrem i ke mně, ale přičítám to mladému věku a tomu, že na sobě ještě pracuje. Nicméně to, jak mě na oslavě veřejně ztrapnila, zásadně změnilo můj pohled na ni. Syn se snachou a dítětem dorazili do restaurace, ale v hlučném prostředí nemohli dlouho vydržet, a tak mě snacha upozornila, že brzy odejdou. Brala jsem to s pochopením. Když se chystali k odchodu, snacha zjistila, že nemá mobil. Šla jsem s ní hledat a prozvonila její číslo, abych jí hledání ulehčila. Hosté na nás s úsměvem koukali, atmosféra byla trochu napjatá a vtom se z parapetu okna ozvalo rozzuřené vrčení, štěkání a vytí psa! Všichni se otočili a snacha, celá rudá studem, letěla k oknu pro telefon a okamžitě hovor ukončila. Známí nejdřív nechápavě hleděli na ni, pak na mě. Bratr se rychle chopil záchrany situace, pustil hudbu a pronesl přípitek, ale jak se říká, “něco ve vzduchu zůstalo viset”. Zbytek večera jsem slýchala hosty šuškat a rozebírat ten extrémně “originální” vyzváněcí tón, který si dcera vybrala právě na moje číslo. Druhý den jsem se ptala syna na vysvětlení – určitě už to štěkání slyšel víckrát, ale tvářil se, že o nic nejde. Od té chvíle jsem s nimi už neudržovala kontakt a otázku “darování bytu” jsem odložila na neurčito, dokud se náš vzájemný vztah nezlepší. Očekávala bych alespoň obyčejnou omluvu od snachy a syna. Jestli mě považují za psa, je to jejich volba.

Už je tomu dávno, co mi jeden tón vyzvánění na mobilu mé snachy změnil pohled na to, komu chci pomoci najít nový byt.

Žila jsem sama v pěkném jednopokojovém bytě v centru Prahy. Můj manžel zemřel před pěti lety a po tetičce jsem zdědila ještě jeden byt se dvěma pokoji v klidnější části Vinohrad. Ten jsem pronajímala spolehlivé mladé dvojici, která mi vždy jednou měsíčně předávala nájem v českých korunách a vždy jsme společně bytem prošli, abych zkontrolovala jeho stav. Po celé dva roky nebyl sebemenší problém.

Když se můj syn oženil, rozhodl se se svou ženou, že budou bydlet sami, a proto si pronajali byt od cizích lidí a začali spořit na první splátku hypotéky. Neodradila jsem je, ba naopak jsem v duchu plánovala, že jim později byt po tetě přenechám, ať si ho zařídí k obrazu svému, prodají, nebo zrekonstruují.

Rok po svatbě se jim narodil syn, a když jsem se stala babičkou, byla jsem ještě přesvědčenější, že je správné udělat převod bytu na mého syna. Ten plán jsem však před týdnem odložila.

Napadlo mě to krátce po mých šedesátinách. Rozhodla jsem se je oslavit tak, aby den patřil hlavně mně pronajala jsem salonek v útulné restauraci, pozvala spoustu přátel i příbuzných, samozřejmě nemohli chybět ani syn a snacha.

Se snachou jsem dříve neměla žádné složitosti v komunikaci, i když je výrazně emotivní a občas ji přemohly silné emoce i v mé přítomnosti. Vždy jsem to přičítala mladému věku a tomu, že ještě nenosí kameny na zádech. To, co provedla ten večer však, změnilo vše.

Syn a snacha přišli i s malým. Hlučná atmosféra restaurace nebyla pro miminko to pravé, proto mě snacha hned upozornila, že odejdou asi do hodiny, což jsem pochopila.

Když se chystali odejít, snacha zjistila, že nemá mobil. Šla jsem s ní hledat a ze zvyku jsem na její číslo zavolala ze svého, aby mobil snadněji našla.

Hosté si všimli, že pobíháme, a atmosféra lehce znejistěla. Tu se však odněkud z parapetu okna ozvalo zuřivé vrčení, štěkání a vytí psa! Všichni se otočili tím směrem. Snacha, celá vylekaná a zrudlá, přiběhla k oknu, popadla mobil a rychle típla volání.

Lidé v sále se ohlíželi střídavě po ní a po mně. Nakonec zasáhl můj bratr, zvedla se hudba, pronášel další přípitek na mou počest, ale něco jakoby zůstalo v krku.

Celý večer jsem ještě pozorovala, jak někteří hosté špitají a řeší neobvyklý vyzváněcí tón, který si snacha přiřadila k mému číslu. Následující den jsem se syna zeptala, jestli si toho někdy všiml, když mu psí vytí zvonilo místo mého jména, ale řekl, že mu to nepřišlo nijak důležité.

Od té doby jsem s nimi příliš v kontaktu nebyla a rozhodla se darování bytu ještě odložit, dokud se nenapraví naše vztahy. Očekávala bych aspoň obyčejnou omluvu pokud pro ně znamenám jen pětisetkorunového psa, je to konec konců jejich věc. Ale já si vždy myslela, že v rodině se chováme s respektem.