Já a moje žena jsme šetřili roky na chalupu a konečně jsme si jednu pořídili někde poblíž krásného městečka Třeboň. Už rok tam jezdíme na víkendy, někdy celý léto, jen abychom si užili klidu za Prahou.
Pomohli nám i moji rodiče, co už mají zkušenosti s tím, jak si plnit sny (nebo spíš jak je pomáhat plnit druhým). Byli jsme šťastní jak blechy v kožichu, takže jsme se hned vrhli do oprav, rekonstrukcí a drobných dramatických hádek o tom, zda je lepší dlažba nebo linoleum. Okolo zahrady jsme si postavili skleník na rajčata aby bylo v zimě co jíst, když supermarket zavře dřív. Na dvorku jsme dětem postavili pískoviště a houpačky. Od začátku se u nás střídali kamarádi jako na Václaváku, a často jsme společně šli k rybníku, co byl pár kroků od baráku. Večer jsme se vraceli a dělali pořádné grilování, no a kdo se přežral, toho už jsme na noc nechali spát na rozkládacím gauči. Pro mnoho našich známých jsme byli inspirací dokonce nám gratulovali k tomu, jak jsme geniálně pořídili chalupu.
Po roce ale všichni nějak zázračně pochopili, že každý má své hranice. Kamarádi najednou chodili jen o svátcích, když jsme je sami pozvali. Ale jedna osoba tuhle realitu prostě ignoruje. Stačí, aby tahle paní slyšela slovo chalupa, okamžitě balí kufr, jede vlakem a už se motá po naší zahradě jako vlastní. Je jí úplně fuk, jestli ji opravdu chceme hlavně, že ona se chce vyspat na chalupě.
Nic proti, když jsme jen s manželkou, ale rodiče a děti k tomu to už je moc. Pokoušela jsem se ji mile uvést do reality, ale dopadlo to jako snaha přesvědčit Brňáka, že jeho hantec není nejlogičtější jazyk světa. Zůstala s námi celé dva měsíce, bože!
Moje jemné náznaky na téma možná už bys měla jet domů míjely její uši jak tramvaj ve tři ráno. Zkusila jsem dokonce vytáhnout rodiče mého muže jako karetní eso, že přijedou bude narváno. A ona? V pohodě, spím klidně na zemi, hlavně mi dej matraci. Skvělý, to je vlastně pokrok.
Její návštěvy mají stejný scénář: přijede v pátek večer, zabere gauč, celý víkend se rozvaluje před televizí, zatímco my s manželem makáme na zahradě a zaléváme kytky. Každé naše prosby o pomoc končí legendární větou: Přišla jsem si k vám odpočinout!
Můj muž i rodiče mlčí jak partyzáni v bunkru, zdá se, že jedině mě její permanentní přítomnost uvádí do stavu moravského zemětřesení.
Pak přišla zima. Sedíme spolu v chalupě, srkáme kafe, ona se rozhlíží a povzdechne si: Škoda, že je zima, v létě bych k tobě prostě přijela na celý měsíc. Mně zaskočila slina a tiše přemýšlím: jak jí sakra říct, že mě její nepravidelná pravidelnost už dávno štve? Co když se urazí a už se mnou nepromluví?
To úplně nechci. Jen bych ráda, aby nedorazila pokaždé, když si vzpomene. Máte nějaký tip, jak na to vymyslet rozumnou českou výmluvu?
