Jedna prosba
O tom, že babičku přestěhovali, jsem se dozvěděl od sousedky. Vždy jsem ji navštěvoval na den jejího svátku, kupoval jsem dort a sáček švestek babička švestky milovala. U vchodu jsem zastavil, snažil se vytáhnout vibrující telefon, a v tom mě oslovila sousedka z přízemí:
Jirko, ty jsi to? Ale babička se přestěhovala.
Ve skutečnosti to nebyla moje babička, ale babička mého bývalého manžela. Seznámili jsme se na fakultě, on tehdy ještě bydlel s babičkou. Když mě k ní vedl, měl jsem strach, tušil jsem, že mě čeká prohlídka. František rodiče neměl, pouze babičku, která ho vychovávala od pěti let. Ale mé obavy byly zbytečné babička mě přijala jako vlastního.
Vzali jsme se v pátém ročníku, a babička nám dala k svatbě neuvěřitelný dar jednopokojový byt. Sice na předměstí, v pátém patře bez balkonu, ale byl náš. Celý život spořila, nechtěla mladým překážet.
Nic svého jsem nikdy neměl. Můj otčím pečlivě hlídal, abych nesnědl víc než jeho vlastní děti, abych nepoužil vodu navíc, a pořád mi nadával, že zbytečně pálím elektřinu. V sedmnácti jsem začal pracovat jako číšník a pronajal si malý pokoj, spíš komoru. Kolej mi nepřidělili, měl jsem městské bydliště. Proto mi jednopokoják připadal jako palác.
Moc dlouho jsem tam ale nebydlel. Rok po svatbě jsem se vracel ze směny o hodinu dřív (spěchal jsem, abych připravil Františkovi snídani) a doma jsem našel v posteli kudrnatou blondýnku. Kouřila, do stropu pouštěla obláčky, a ze sprchy zněly zvuky tekoucí vody. Blondýnka se nijak nestyděla, jen se přikryla dekou, kterou nám babička dala k Novému roku.
Tak skončil náš vztah, který trval pět let. Žádné hádky jsem nedělal, rozvod proběhl klidně. Byt zůstal Františkovi, vůbec jsem jej nežádal, i když blondýnka, která ho při rozvodu doprovázela, prskala: Pořiď si od ní potvrzení, jinak si dítě pořídí s někým z MHD a bude ti byt soudit!
Kam babička šla? ptal jsem se a odmítal hovor.
No přece do vašeho bytu! Františkovi čekají dítě, tak se vyměnili.
Rozrušil jsem se babička měla po zlomenině kyčle problém chodit, a ten byt je v pátém patře bez výtahu. Jak tam může žít? Před pár dny jsme plánovali s Františkem, že se k babičce přestěhujeme a budeme o ni pečovat, teď bude sama na neznámém místě, bez známých? Tady ji celé patro znalo, vždy se našel někdo, kdo pomohl.
Zpráva o dítěti mě taky zamrzela sám František odmítal mít děti, chtěl žít pro sebe.
Díky, tetičko Katko.
Musel jsem na zastávku, čekat autobus, jet čtyřicet minut, držet se ošuntělého madla a dávat pozor na dort.
Vrátit se do bytu, kde jsem byl celý rok nejšťastnější, bylo smutné. Šel jsem známou trasou, všiml si drobných změn nová cedule u obchodu, plot kolem prázdného prostoru… Na dvoře postavili nové hřiště a kluk asi šest let seděl u kaluže a máchal v ní bosé nohy.
Jsem na pláži! radostně informoval.
Usmál jsem se a vytáhl z kapsy čokoládovou tyčinku.
Tady máš, Robinsonku!
Samozřejmě, babička předstírala, že je vše v pořádku, a že to ona navrhla.
František sem bude jezdit, nakoupí, když bude potřeba, převeze mě do nemocnice, vysvětlovala babička.
A kdy tu byl naposledy? ptal jsem se.
Tak včera.
Poznal jsem, že babička nemluví pravdu sáček pod dřezem byl úplně plný a už trochu zapáchal, chleba byl tvrdý jako hřebík.
Skočím do obchodu, nabídl jsem. Stejně jsem zapomněl koupit sýr.
To byl z mé strany nyní výmysl.
Babička odmítala, ale nakonec jsem si prosadil své. Při odchodu jsem schválně zapomněl deštník, abych měl důvod přijít za dva dny znovu a zase jít do obchodu. Babička protestovala, tvrdila, že to není třeba a že František jezdí, ale když jsem na podzim onemocněl a nebyl týden, zavolala a nesměle se zeptala, kdy ji navštívím.
Bylo jasné, že jezdit často je těžké, tak jsem to vyřešil po svém: o odpadky jsem domluvil s tím klukem u pláže, za dvě stě korun týdně je vynášel každý den, potraviny jsem objednával přes doručení, dokonce jsem babičce pořídil smartphone a naučil ji používat aplikaci. František vždy tvrdil, že to nezvládne, ale zvládla. Navštěvoval jsem ji jednou týdně, občas častěji, občas méně. Babička jakoby zapomněla, že František býval můj manžel, chlubila se jeho prvním dítětem, rozplývala se nad videi, která jí posílal na nový telefon.
A dovezli vám někdy pravnuka? ptal jsem se.
Ale prosím tě, je ještě malý!
Na rok ho opravdu dovezli babička mě požádala, abych jí z účtu vybral deset tisíc na dárek. Tak jsem věděl o všech návštěvách Františka na jeho narozeniny, na chlapečka, na Silvestra a také někdy v dubnu, asi na narozeniny blondýnky. Ke každé příležitosti babička vybírala pěknou částku na dárek.
Mně se taky snažila dávat peníze, ale vždy jsem odmítl.
Budu na tebe hodně naštvaná! říkal jsem.
Jednou mi řekla:
Dobře. Ale pak splň jednu mojí prosbu. A už tě nebudu penězi obtěžovat.
Jakou?
Řeknu později.
Tak jsem přikývl.
Když se v mém životě objevil Pavel, babička to věděla jako první. S mámou jsem skoro nemluvil, začala popíjet s otčímem a jen mi nadávala.
Ty jsi pustil chlapa s bytem, jak můžeš být tak neprozíravý! Celý život budeš bydlet ve svých špeluňkách!
Pavel byt neměl. Ale sliboval, že na něj vydělá. Byl o pět let mladší, dlouho jsem mu odolával, ale nakonec jsem svolil. Byl laskavý a veselý, a jeho rodina mě přijala hned. Žili v rodinném domě na okraji města a kromě nejstaršího Pavla bylo v rodině dalších pět bratrů.
Už na sedmou holku jsem se neodhodlala, řekla mi jeho maminka s úsměvem. Budu čekat vnučku. Chceš děti, nebo kariéru?
Chci, přiznal jsem.
Tak budu čekat od vás vnučku, Pavel je nejvážnější, ostatní jsou samí divoši!
Vzali jsme se skromně, bez hostiny, a za úspory jsme vyrazili na cestu po republice. Velmi jsem se bál, jak babička bez mě zvládne, ale bylo to nutné.
Bohužel jsem měl proč se bát. Nikdo neví, co se přesně stalo snad jí bylo špatně a šla si pro pomoc, nebo chtěla sama vynést odpad… Našli ji na schodech, už chladnou.
Věděl jsem, že nesmím tolik plakat a rozrušit se právě jsem dělal test a radoval se, že babičce oznámím novinu… Ale jak neplakat a nestrachovat se? Kdybych neodjel, nic by se nestalo! Na pohřeb jsem ani nestihnul, František mi nedal vědět, přestože věděl, že jsme stále v kontaktu. Ale volat mu hádat se jsem nechtěl.
Za pár dní mi zavolala Františkova žena.
Co si myslíš, že jsi nejchytřejší? Pošleme tě k soudu a dokážeme, že byla při psaní závěti nesvéprávná!
Nechápal jsem, o co jde. Blondýnka křičela, napadala mě, a až na konci hovoru mi došlo, že jde o nějaký byt.
Za den mi volal i notář. Pozval mě, abych se seznámil se závětí. Ukázalo se, že babička mi nechala i dopis.
Četl jsem ten dopis se slzami v očích. Tolik pěkných slov o mně, tolik vděku cítil jsem se trapně, protože jsem to nedělal pro vděčnost, ale opravdu jsem ji miloval jako vlastní. A ani neměl koho dalšího milovat. Tady je moje prosba, o které jsem mluvila: přijmi tento byt jako dar, nic jiného ti dát nemohu.
Myslel jsem, že jde o byt, kde žila, ale notář vysvětlil, že to je ten dvoupokojový, kde František s ženou bydlí. Jednopokoják patřil Františkovi, ten mu babička dala darem.
Požádal jsem o čas na rozmyšlenou, vše jsem probral s Pavlem. Bytu jsem nechtěl nechtěl jsem, aby mi někdo volal, vyhrožoval, stačilo, abych kvůli tomu o dítě přišel. Ale odmítnout babiččinu prosbu také nebylo správné. Domlouvali jsme se dlouho a nakonec našli řešení.
Františka a jeho ženu jsme pozvali k notáři po domluvě s ním. Notář říkal, že jsem ne moc chytrý, ale hádat se se mnou nechtěl.
Františkova žena na mě skočila a skočila by i fyzicky, kdyby vedle nestál Pavel, zasypala mě ostrými slovy, vyhrožovala.
Tak dost! nečekaně zakřičel František. Dostala to právem, tři roky se o babičku starala.
Na chvíli jsem nevěděl co říct připravil jsem si dlouhou řeč.
O čem tu vůbec diskutujeme? Přestěhujeme se a byt uvolníme, řekl, aniž by se na mě podíval.
A já jsem jim řekl svůj plán. Přiznal jsem, že jejich život ničit nechci, že mi stačí ten jednopokoják na okraji města, že jsem vše s notářem domluvil, jen je třeba Františkovo svolení.
Teprve pak na mě František pohlédl. Jeho oči byly plné lítosti.
A jeho žena hned změnila tón a začala vyžadovat kávu a koláčky, že je unavená a mohla jsem jim hned říci, aby je netrápila.
Narodila se mi holčička. Pojmenoval jsem ji Sonička, po babičce. Jak jen byla Pavlova matka šťastná! Vnuček bude mít ještě víc, ale Sonička bude vždy tou nejmilovanější
Naučil jsem se, že v životě jsou prosby, které je důležité splnit ne kvůli darům, ale kvůli lásce, kterou si člověk vyslouží.
