Je mi 67 let. Celý život jsem žil v rutině. Pracoval jsem 42 let v bance stejné místo, stejná židle, stejné stoly. Šel jsem do důchodu. Nikdy jsem se neoženil. Nemám děti. Žiji sám v tom samém bytě v Praze, který jsem si pronajal, když mi bylo 28.
Lidé se mě pořád ptali:
Kdy se konečně oženíš?
Nepřipadáš si sám?
A co budeš dělat, až zestárneš?
Vždycky jsem odpovídal stejně:
Jednou, až najdu tu pravou.
Až budu mít víc času.
Až víc našetřím.
Až
Pořád jen to až.
Když jsem odešel do penze, říkal jsem si: teď budu cestovat, učit se novým věcem, budu žít. Ale dny plynuly jeden jako druhý: vstávání, snídaně, noviny, nákup v Albertu, návrat domů, televize, spánek.
Před třemi měsíci mě postrašil zdravotní problém. Nic vážného, jen mě doktor v Motole upozornil:
Jste zdravý, ale už vám je 67. Musíte na sebe dávat pozor, více se hýbat, chodit mezi lidi.
Ale kam mám chodit? S kým?
Minulý týden jsem šel kolem parku Stromovka, jen pár minut od mého bytu. Nikdy mě nenapadlo tam zajít, vždycky jsem jen prošel kolem. Zahlédl jsem tam pána, zhruba v mém věku, jak stojí u malířského stojanu. Byl zvědavý, tak jsem přešel blíž.
Maloval stromy, rybník, labutě. Nebylo to dokonalé, ale mělo to své kouzlo.
Líbí se vám to? zeptal se, aniž by se otočil.
Ano, malujete pěkně.
To sotva, rozesmál se, učím se teprve jeden rok. Ale baví mě to a dělá mě to šťastným.
Začal jste malovat v šedesáti? podivil jsem se.
V osmašedesáti, usmál se. Celý život jsem říkal, že bych chtěl malovat. A pak mi došlo proč to nezačít teď? Už jsem přišel o 68 let jednoho dne. Zbytek už ztratit nechci.
Celý týden jsem nad tím přemýšlel.
Včera jsem se ráno podíval do zrcadla. Muž 67 let, který 40 let čeká, kdy mu život konečně začne. Čeká na ideální chvíli. Čeká na společnost. Čeká… na co vlastně?
Včera jsem poprvé zašel do hudebnin a koupil si kytaru. Vždycky jsem ji chtěl umět, ale říkal jsem si někdy.
Přihlásil jsem se i na kurz italštiny v jazykovce na Národní třídě. Vždycky jsem snil o cestě do Itálie, ale vždycky jsem pak myslel: Jaký to má cenu jet sám?
A koupil jsem si letenku do Říma. Za čtyři měsíce. Sám. A je to naprosto v pořádku.
Tenhle večer jsem zkoušel hodinu brnkat na kytaru. Zní to strašně, prsty mi poskakují úplně jinam, než chci. Ale poprvé po dlouhé době jsem se smál nahlas sám v bytě, kde ticho jinak kraluje.
Došlo mi, že 67 let jsem čekal na povolení nebo nějaké ideální okolnosti, abych skutečně začal žít. Čekal jsem na ideálního partnera, dokonalý okamžik, skvělé podmínky.
Jenže ono žádné svolení nikdy nepřijde. Nikdo nezaklepe a neřekne vám: Tak teď můžeš být konečně šťastný.
Je mi 67 let. Možná mi zbývá 10, možná 20 let, možná míň. Ale ty roky chci opravdu prožít. Hrát falešně na kytaru. Mluvit příšernou italštinou. Malovat blbé obrázky. Cestovat sám a občas se ztratit.
A bude to úžasné.
Protože na konci života nechci vzpomínat na všechno, co jsem neudělal, protože jsem čekal na dokonalou chvíli. Chci si pamatovat, že jsem zkusil žít. Že jsem to risknul. Že jsem byl šťastný svým vlastním způsobem.
K životu nepotřebujete společnost.
Nemusíte být mladí.
Nemusíte být v ničem dobří, abyste si to mohli užívat.
Stačí se rozhodnout, že dnešek je právě ten den.
