Je mi 67 let. Celý můj život byl jedno velké kolotoč rutiny. Pracoval jsem dvaačtyřicet let v bance stále stejný stůl, ta samá židle, každý den. Nakonec jsem šel do důchodu. Nikdy jsem se neoženil. Nemám žádné děti. Žiji sám v tom samém bytě na Smíchově, který jsem si pronajal, když mi bylo osmadvacet.
Lidé se mě neustále ptali:
A kdy se oženíš, Karle?
Necítíš se sám?
Co budeš dělat, až zestárneš?
A moje odpovědi byly pořád stejné:
Jednou, až potkám tu pravou.
Až budu mít víc času.
Až si ještě trochu našetřím.
Až
Vždycky jen to až.
Po odchodu do důchodu jsem si řekl: teď začnu cestovat, učit se nové věci, budu konečně žít. Ale dny plynuly a já dál dělal totéž: vstát, snídaně, zprávy, noviny, nákup v Albertu, návrat domů, televize, spánek.
Asi před třemi měsíci mě vyděsilo zdraví. Nic hrozného, ale doktor mi tehdy řekl:
Jste v pořádku, ale je vám 67, pane Nováku. Měl byste na sebe dávat pozor, hýbat se, víc chodit ven.
Chodit ven ale kam?
S kým?
Minulý týden jsem šel kolem parku Kinských, co mám za rohem. Nikdy jsem tam nechodil jen jsem kolem procházel. Všimnul jsem si muže, asi mého věku, jak maluje na štafle. Přistoupil jsem blíž, abych si ho prohlédl.
Maloval stromy, jezírko, divoké kačeny. Nebylo to dokonalé, ale mělo to svoje kouzlo.
Líbí se vám to? zeptal se, aniž by se ohlédl.
Ano, malujete pěkně, odpověděl jsem rozpačitě.
Ale kdeže! Učím se teprve rok, zasmál se. Ale baví mě to. A dělá mě to šťastným.
V šedesáti a něco jste začal malovat? zeptal jsem se udiveně.
V osmašedesáti, řekl. Celý život jsem si říkal, že bych to chtěl zkusit. Pak mi došlo proč nezačít teď? Promarnil jsem už 68 let s tím svým jednoho dne. A ty zbývající už tak žít nechci.
Celý týden jsem na to nemohl přestat myslet.
Včera jsem se probudil, podíval se do zrcadla a uviděl muže, který čeká už čtyřicet let, až jeho život začne. Čeká na dokonalý okamžik. Čeká na společnost. Čeká ani vlastně neví, na co.
Včera jsem poprvé v životě vešel do hudebnin v Jungmannově ulici a koupil si kytaru za tři tisíce korun. Vždycky jsem toužil hrát, ale vždycky jsem to odkládal. Někdy, říkal jsem si.
Přihlásil jsem se i na kurz italštiny. Vždycky jsem snil o tom, že se podívám do Itálie, ale pořád jsem měl v hlavě: Jaký to má smysl, když pojedu sám?
A koupil jsem si letenku do Říma. Odlet mám za čtyři měsíce. Sám. A je to v naprostém pořádku.
Dnes odpoledne jsem brnkal na kytaru přes hodinu. Zněl jsem příšerně. Prsty se mi vůbec nechtěly hýbat, jak bych si přál. Ale smál jsem se sám v bytě tomu hroznému kraválu, který ze mě lezl.
A tehdy mi došlo: celých 67 let jsem čekal na povolení od někoho jiného nebo na jakýsi zásah osudu, abych mohl začít žít. Čekal jsem na dokonalou partnerku, na správnou chvíli, na ty správné podmínky.
Ale nikdo to za mě rozhodnutí neudělá. Nikdo nikdy nezaklepe na dveře s tím, že teď už můžeš být šťastný.
Je mi 67. Možná mám před sebou deset let, možná dvacet, možná míň. Ale tyhle roky si užiju. Budu mizerně hrát na kytaru. Budu mluvit špatnou italštinou. Budu malovat ošklivé obrázky. Budu cestovat sám a jistě se párkrát ztratím.
A bude to nádherné.
Protože na konci života nechci vzpomínat na všechny ty věci, co jsem nikdy neudělal, protože jsem čekal na dokonalý okamžik. Chci si pamatovat, že jsem to aspoň zkusil. Že jsem žil. Že jsem byl šťastný po svém.
Na to, abys začal žít, nepotřebuješ nikoho dalšího.
Nemusíš být mladý.
Nemusíš v tom být dobrý, abys měl radost.
Stačí si říct, že dnes zrovna dnes je ten den.
