Je mi osmapadesát let a udělal jsem rozhodnutí, které mě stálo možná víc, než by si většina lidí dovedla představit: přestal jsem finančně podporovat svou dceru. Nebylo to proto, že bych ji neměl rád, ani proto, že bych byl lakomý.
Moje dcera se provdala za muže, u kterého bylo od začátku jasné, že mu práce moc nevoní. Měnil zaměstnání každých pár měsíců a vždy měl nějakou výmluvu šéf, směny, plat, kolektiv Vždycky si našel důvod, proč mu nevyhovuje.
Dcera sice pracovala, ale peníze jim prostě nestačily.
A tak za mnou každý měsíc přišel on, se stejnými slovy: nájem, jídlo, dluhy, školní potřeby pro děti. Já jsem pokaždé nakonec povolil a pomohl.
Nejdřív jsem si říkal, že je to jen přechodná doba, že to brzo přejde, že najde zodpovědnost a dospěje.
Jenže roky míjely a nic se neměnilo.
On zůstával doma, spal dlouho, chodil ven za kamarády, a neustále sliboval, že už skoro nějakou práci má. Jenže peníze, co jsem posílal dceři, vlastně platily jeho výdaje, které by měl hradit on a často to bylo ještě horší šly na jeho pití.
Práci si aktivně nehledal, protože moc dobře věděl, že já to stejně nějak zaplatím a vyřeším.
Ani dcera po něm nic nechtěla. Bylo pro ni jednodušší přijít za mnou než se s ním pohádat.
A tak jsem platil účty, které nebyly mé, a nesl na zádech tíhu manželství, které mi nepatří.
Den, kdy jsem se rozhodl přestat, nastal, když mě dcera prosila o peníze na urgentní situaci a nakonec náhodou přiznala, že jsou potřeba na splacení dluhu, který její muž nasekal u kulečníku s kamarády.
Zeptal jsem se jí:
Proč on nepracuje?
A ona mi řekla:
Nechci na něj tlačit.
Tehdy jsem se rozhodl jí říct na rovinu:
Zůstanu tu pro ni jako opora, budu stát při vnoučatech, budu ji podporovat, jak to půjde. Ale další korunu už nedám, dokud bude žít s chlapem, který nic nedělá a nechce za nic nést odpovědnost.
Plakala, zlobila se, obvinila mě, že ji nechávám na holičkách.
Byl to jeden z nejtěžších okamžiků, co jsem kdy jako otec zažil.
Co si o tom myslím dnes? Je těžké dívat se, jak vlastní dítě trpí, ale stejně těžké je vidět ho, jak setrvává v koloběhu pohodlí na úkor ostatních. Naučilo mě to, že někdy je největší laskavostí nechat své blízké, aby nesli vlastní odpovědnost.
