Je mi padesát let a pořád bydlím u rodičů, tedy teď už jen u otce, protože maminka nám před čtyřmi lety odešla. Zůstávám s ním v našem starém rodinném domě v Brně od doby, co jsem nečekaně otěhotněl. Můj syn, Štěpán, už má dvacet a oba pracujeme, abychom pokryli většinu domácích výdajů energie, jídlo, základní potřeby. Otcova penze není velká, přispěje, když přijde důchod, ale bývá v posledních letech dost šetřivý a někdy i podezřívavý.
Mám bratra, Petra, který je advokátem a bydlí s rodinou v Praze v novém bytě, a sestru Ladu, která se provdala a žije se svým mužem ve Zlíně. Oba mají vlastní domovy, zařízené po svém. Lada je momentálně bez práce, takže nám pomáhá s péčí o tátu přijede třeba uvařit nebo s ním zůstane během dne, když jsme se Štěpánem v práci, za což ji symbolicky odměňujeme.
Přestože už mám roky stabilní příjem a mohl bych si pořídit vlastní byt, případně vykoupit dům od táty, zatím jsme tu otázku nikdy definitivně nevyřešili. Moje jediné přání by bylo, aby i v případě koupě zůstal dům psán na tátu až do jeho posledních dnů chci, aby měl jistotu, že o střechu nad hlavou nepřijde a já ho nikdy nenechám bez zázemí. Ale zatím jsme o tom nerozhodli.
Otec už má přes sedmdesát, je povahou dost přímý, až někdy tvrdý. Své roky nezapře spoustu věcí, co dřív zvládal levou zadní, už teď prostě nejde. Dny tráví hlavně doma občas si pohraje s Barunkou, naší jezevčicí, podívá se na něco na televizi nebo na internetu, občas si zdřímne. Sám by si jídlo nevezme, dokud mu ho nenanosíme na stůl. A neskutečně bedlivě sleduje zásobu svíček nejen pro domácnost, ale hlavně na hřbitov, kam chodí za maminkou. Barunka, naše psí vnučka, je jeho velká slabost rád ji hladí a nechává ležet u sebe v posteli.
Bratr se ukáže tak dvakrát do roka na půl hodiny. Sestra přijede častěji, pomůže, dáme si spolu kafe a postará se o tátu, když to zrovna nejvíc potřebuju.
Někdy si postěžuju. Jsou chvíle, kdy mám pocit, že skoro všechny účty a starosti visí na mně. Pak si ale uvědomím, jaké mám vlastně štěstí, že můžu být svému otci nablízku, trávit s ním čas, postarat se o něj, povídat si spolu, zažít společný smích a vidět, jak má rád mého syna a Barunku. Táta mi dal za těch padesát let tak moc teď můžu aspoň kousek vrátit já jemu. Ať už finančně, rukama, časem nebo prostě svou přítomností.
Kamarádi mi občas říkají, ať už si pořídím vlastní byt, že bych měl žít po svém. Ale já si to neumím představit. Kdyby se tátovi cokoli stalo v noci, kdo by mu pomohl? Kdyby upadl cestou z obchodu nebo ho přemohly vzpomínky doma, nemohl bych žít s tím, že byl sám. Občas ještě vyrazí ven, třeba na nákup nebo na procházku, ale sledujeme, kam jde, doprovodíme ho například k doktorovi. Nedovedu si představit, že bych ho nechal na stará kolena samotného po všem, co pro mě udělal.
Je to někdy těžké táta je šetřivý, někdy mrzutý, rozčílený, nebo naopak rozveselený, smutný či úzkostný. Ale pořád je to můj otec. A já vím, že za to, co dnes mám, vděčím z velké části právě jemu a mamince.
A co zanechám svému synovi, až tu nebudu? Doufám, že znalost, jak si vážit práce, umět se postavit životu, vzdělání, a snad i můj vlastní příklad snad ten nejlepší, jaký dokážu dát. Když vyjde, jak plánuju, snad jednou zůstane i náš dům ale pořád platí, že dokud tu bude děda, zůstane vše na jeho jméno, i kdybych ho celé život platil já.
Dnes si říkám, že největší dědictví je stejně to, co dokážeme předat láskou, příkladem a vzájemnou oporou v rodině. To je to, co má u nás – v Čechách – tu pravou cenu, ne koruny nebo domy.
