Hele, mám pocit, že tohle musím někomu říct, protože už mi to leží v hlavě dva měsíce. Je mi 41 a za svého manžela, Petra Novotného, jsem vdaná od mých dvaadvaceti. V poslední době mi hlavou běží něco, co jsem si nikdy dřív nepřipustila: myslím, že jsem se do něj nikdy nezamilovala tak, jak ostatní popisují skutečnou lásku.
Byla to obyčejná večerní pohoda v obýváku, televize hrála a mně najednou napadlo, proč nikdy necítím to, co ostatní ženy popisují jako motýly v břiše, to nervózní těšení, chtíč rozběhnout se k někomu a obejmout ho. Začala jsem to rozebírat a teprve tehdy mi všechno začalo dávat smysl.
Vyrůstala jsem v dost složité rodině táta byl alkoholik, často byl opilý, utrácel výplatu za pivo v hospodě a doma dělal dusno. Mamka, Jana Dvořáková, uklízela domácnosti, aby bylo aspoň na jídlo. Dětství jsem zažila v hádkách, únavě a permanentním stresu. Když jsem byla v pubertě, jediné, co jsem si přála, bylo utéct z domu, mít vlastní prostor, klid na spaní a ráno nemuset poslouchat řev. O lásce jsem nesnila snila jsem jen o útěku.
S Petra jsem potkala v dvaadvaceti a on byl o deset let starší. Necelý měsíc od té doby, co jsme se začali vídat, už mluvil o tom, že budeme spolu bydlet, že mi pomůže, že to myslí vážně. Neptala jsem se sama sebe, jestli jsem do něj zamilovaná. Viděla jsem v tom prostě cestu ven, možnost začít znova. Všechno šlo strašně rychle. Sbalila jsem si věci a odešla. Žádné dlouhé rozvažování, žádné hluboké pochybnosti jen to silné přání vypadnout.
Nemůžu říct, že jsem žila špatný život. Petr je skvělý chlap pracovitý, zodpovědný. Nikdy nám nechybělo jídlo, nájem jsme platili, později jsme si pořídili vlastní byt v Brně. Miluje naše děti, stará se o všechno možné. Nikdy jsem neměla důvod podezřívat ho z nevěry, nikdy nebyly žádné větší hádky. Zvenku působí náš vztah téměř ideálně. Právě to mě nejvíc mate, protože ani nemám důvod cítit tu podivnou prázdnotu.
Mám ho ráda. Vážíme si jeden druhého. Jsem vděčná za mnoho věcí. Dává mi klid, jistotu. Ale když se ohlédnu, uvědomuji si, že jsem nikdy necítila tu silnou, vášnivou lásku, o které se píše a mluví. Nikdy jsem necítila žárlivost, strach, že o něj přijdu, ani napjaté očekávání, než se vrátí domů. Moje láska vždycky byla spíš zvyk, partnerství, vděk ale ne vášeň.
Neuvažuju o rozvodu. Nepotrřebuji jiného muže. Nechci rozbít rodinu. Jen si upřímně připouštím něco, co jsem nikdy nevyslovila: že možná to, co jsem celou dobu považovala za lásku, byl vlastně jen potřeba, touha po jistotě a snaha uniknout těžkému dětství. Dneska, když už mám dospělé děti a domov zařízený, mi to všechno dochází.
Občas mám výčitky, že vůbec nad tím přemýšlím. Říkám si: Jak můžeš zpochybňovat něco, co ti přineslo klid? Ale zároveň cítím, že je fér si to přiznat. Možná miluji jinak než ostatní. Možná jsem se naučila nejdřív přežít a až potom milovat. Nevím. Jediné, co vím, je, že tahle myšlenka rozhýbala spoustu věcí, co ve mně byly už od dětství, od doby, kdy jako malá holka jsem jen chtěla utéct pryč od domova.
Co bys dělala na mém místě, kdybys byla já?
Potřebuju od tebe poradit, protože už mě to fakt tíží.
Press «Like» and get the best posts on Facebook ↓
