Je mi čtyřicet a dvakrát jsem byla na krok od svatby. Nebylo to proto, že bych neměla ráda spíš jsem si pokaždé uvědomila, že svatba by znamenala, že kousek ze mě se prostě ztratí.
Jsem právnička specializující se na mezinárodní právo. Můj život je seriál letišť, hotelů, online schůzek a porad s klienty v různých zemích. Trvalo mi několik let, než jsem se vypracovala na stabilní pozici. Makala jsem čtrnáct hodin denně, učila se při cestování, spala po letištních čekárnách, škrtala dovolené. Nenarodila jsem se do rodinného sídla v Dejvicích, takže všechno, co mám, je výsledkem mé práce.
Prvního snoubence jsem potkala, když mi bylo třicet čtyři. On byl chirurg, už zavedený v Brně, vlastní ordinace, jasně daný režim. Začátky byly romantické noční telefonáty, víkendové výlety, plány na setkání každý měsíc.
Po osmi měsících mi v noblesní restauraci na Malé Straně požádal o ruku. Před všemi vytáhl prsten. Řekla jsem ano, brečela radostí, objala ho a hned volala mámě. Jenže pak přišla realita. On začal mluvit o až budeš bydlet tady, až přestaneš cestovat, až si najdeš něco klidnějšího. Nikdy se mě nezeptal, jestli chci změnit adresu. Bral jako samozřejmost, že já se přizpůsobím jeho životu.
Jednou večer, když kontroloval svůj nemocniční rozvrh, jsem seděla na gauči a koukala na svůj kalendář plný letů a pracovních schůzek. Tehdy mi došlo, že bych v manželství byla lékařova manželka, ne ta, co si svůj život vystavěla sama. Dva měsíce nato jsem mu prsten vrátila. Plakali jsme oba. Bylo to těžké, ale nelituji.
Druhá šance byla trochu jiná. Potkala jsem ho ve třiceti sedmi doslova na letišti Václava Havla. Pilot komerčních letů, začali jsme debatou kvůli zpožděnému letu a skončili společnou večeří v Olomouci. Byl pozorný, vtipný, stejně cestující jako já. Po roce mi navrhl sňatek, tentokrát žádné šampaňské v hotelu Four Seasons spíš obyčejný hotel po dlouhém letu. Přijala jsem, protože poprvé někdo rozuměl mému tempu.
Jenže začaly zvláštní věci. Proměnlivá nálada, mobil na tichém režimu, smazané zprávy, výmluvy ohledně letů, které neseděly s tím, co bylo veřejně dostupné. Jednoho dne mi od neznámého čísla napsala žena neřekla moc, jen naznačila detaily, které mohl znát pouze někdo velmi blízký. Neměla jsem důkazy žádné smlouvy ani fotky. Ale začala jsem si skládat mozaiku: jeho nepřítomnost, drobné lži, nejasné odpovědi.
Jednou večer, u mě v bytě, jsem se ho zeptala na rovinu. Odmítl vše, díval se mi do očí a tvrdil, že si vymýšlím. Rozhodla jsem se to ukončit bez scény, bez dramat. Řekla jsem mu, že nemůžu být manželkou někoho, komu už nevěřím.
Teď je mi čtyřicet. Jasně, biologicky už to není úplně jednoduché s dětmi. Ale nijak mě to neznervózňuje. Mám práci, svoje tempo, cestování, byt na Vinohradech a večery klidu a pohody. Neprožívám pocit prázdnoty. Nepřipadám si neúplná.
Někdy se mě ptají, jestli lituji, že jsem se nevdala. Vždycky odpovídám stejně: litovala bych, kdybych se vdala za kompromis nebo za zrádce.
Nevím, co bude dál. Ale jsem v klidu.
Press «Like» and get the best posts on Facebook ↓
