Je mi sedmadvacet a potkal jsem ji v době, kdy jsem byl nejméně připravený na člověka jako ona. Bylo to na malém setkání prezentaci místního časopisu v Praze, kam jsem se dostal skoro náhodou. Jeden kamarád mě poprosil, abych šel s ním, potřeboval pomoc s přenášením krabic, a já neměl velké plány a hodila se mi nějaká ta koruna, tak jsem souhlasil.
Seděla v první řadě, zapisovala si do černého zápisníku, její telefon ležel displejem dolů, káva před ní už dávno vychladla. Vypadala, že ji nikdo nezajímá, ale když promluvila, všichni ztichli. Později jsem zjistil, že je spisovatelka. Psala pro noviny i kulturní magazín. Bylo jí čtyřicet. To jsem tehdy nevěděl; viděl jsem jen sebevědomou, klidnou ženu, která nikdy nezvedala hlas, protože nemusela.
Po skončení akce jsem k ní přistoupil, potřeboval jsem podpis na potvrzení. Zeptala se mě na jméno, podívala se mi přímo do očí a řekla: Vypadáš pořád takhle, nebo jen když jsi nervózní? Smál jsem se nahlas. Přiznal jsem, že netuším. Ona odpověděla, že má ráda lidi, kteří si na sebevědomí nehrají. Tak to celé začalo.
Začali jsme si psát. Ona na začátku krátce, já dost často a dlouze. Ptám se na obyčejné věci: co dělá, kde bydlí, jestli ještě studuje. Řekl jsem jí pravdu že žiju u rodičů, že pracuju, kde se dá, že vydělám málo peněz, že se snažím začít. Nikdy mě nedonutila cítit se méněcenně, ale ani mi neprodávala žádné iluze. Hned od začátku bylo jasno: Nechci vztah. Jsme každý v jiné fázi života.
Přesto jsme se začali vídat.
Vždycky v jejím bytě. Uspořádaný, tichý, plný knih. Měla auto, svůj rytmus, vlastní život. Já přijížděl autobusem, někdy s pocitem, že vstupuji do světa, který není můj. Přivítala mě klidně, bez slibů. Někdy jsem uvařil něco jednoduchého, jindy jsme jen otevřeli láhev vína a pustili tichou hudbu. Hodně jsme si povídali o její práci, o psaní, o tom, jak je unavená ze zdůvodňování svých rozhodnutí ostatním.
Nikdy jsem u ní nespal. Nikdy mě nevyprovodila domů. Musel jsem trvat na tom, abychom se viděli o víkendu. Občas řekla ano, jindy zmizela na dva, tři dny kvůli redakčním uzávěrkám, schůzkám, cestám. Když se vrátila, bylo to, jako by se nic nestalo. Žádná omluva, žádná dlouhá vysvětlení.
Jednou večer, když jsme spolu seděli na kraji její postele, mi řekla: Nesmíš se do mě zamilovat. Nevěděl jsem, jak odpovědět. Řekl jsem jen, že nejsem zamilovaný. Oba jsme věděli, že to není úplně pravda.
Chtěl jsem něco víc. Ne nutně sliby, spíš místo. Ona opakovala, že naše cesty jsou jiné. Že já teprve začínám a ona už má svůj život vybudovaný. Že nechce být kotvou a ani já nemám využívat její život jako zkratku.
Nemůžu ti dát to, co chceš, říkala. Přesto mě zvala znovu.
Časem jsem pochopil, že mi dává to jediné, co může nabídnout: přerušovanou přítomnost, hluboké rozhovory, neplánované schůzky. Přijal jsem to, protože jsem cítil, že nemám právo žádat víc. S jakým obličejem bych mohl mluvit o budoucnosti, když se sám ještě neuživím?
Každýkrát, když jsem odcházel z jejího bytu, šel jsem pár ulic pěšky, než jsem nasedl na autobus. Měl jsem pocit naplnění i prázdnoty zároveň. Byl jsem vděčný, že jsem s ní mohl být. Prázdný, protože jsem věděl, že se vracím do pokoje u rodičů, do své ne příliš zářivé reality.
Nikdy mi nic neslíbila, nikdy mi nelhala. Přesto to bolelo.
Stále ji vídám. Ne tak často, jak bych si přál. Občas si říkám, že doufám, že se na mě jednou podívá jinak. Nebo že vyrostu natolik, abych se vedle ní necítil malý. Nebo se prostě unavím a přestanu se spokojovat s málem.
Ale nevím v poslední době mě společné chvíle s ní spíš zarmucují než těší.
Proč asi?
