Je mi pětadvacet a už dva měsíce bydlím se svou babičkou. Teta její jediná žijící dcera náhle zemřela před dvěma měsíci. Až do té doby spolu bydlely, sdílely jeden byt, jeden zvyk, jedno mlčení. Já za nimi chodila často, ale každá jsme si nesla svůj příběh, svou každodennost. Všechno se změnilo v okamžiku, kdy babička zůstala sama.
Ztráta pro mě není cizí krajina: máma zemřela, když mi bylo devatenáct. Od té doby jsem se naučila brát prázdnotu jako každodenní stín. O otci nevím nic, nebyla žádná tragédie ani tajemství prostě tam nikdy nebyl. Když tedy odešla i teta, bylo mi najednou jasné: zbyly jsme jen já a babička.
První dny po pohřbu byly zvláštní a rozmlžené jako sny v půli noci. Babička neplakala, ale bolest se plazila v maličkostech pohybovala se pomalu, nechávala svítit světla, seděla tiše u okna a dívala se, jak se v tramvaji zrcadlí odpolední slunce. Řekla jsem si, že zůstanu pár dní. Ty dny se rozlily do týdnů, až jednoho rána jsem složila své šaty do zásuvky a poznala, že už neodcházím.
Od té chvíle se kolem nás začaly zjevovat názory, pokroucené a snové. Někteří špitali, že jsem udělala správně jak bych mohla nechat starou paní, která ztratila dceru, samotnou v tichu pražského bytu? Jiní se ptali, zda tím nezabíjím svou mladost, že v pětadvaceti bych měla cestovat, tančit na nábřeží, pít burčák pod mostem, mít milence, užívat si život. Neslyšně se ptají, jestli mi to není těžké, jestli se necítím v pasti, jestli se nebojím, že mě jednou pohltí stejné prázdno jako dřív.
Skutečnost je ale jiná, moje, prismatická. Pracuji za koruny, šetřím, udržuji byt, chodíme spolu po lékařích, vaříme bramborové placky a večer sledujeme s babičkou ČT1, kde se čas sype zpět do 80. let. Nemám pocit, že se něčeho vzdávám. Vybírám si. Teď nemám partnera, nemyslím na děti, necestuji do Barcelony ani do Olomouce. Chci pevnost, něčí příblízkost, nechci opakovat stopu dřívějšího opuštění, která je ve mně zakořeněná jak pampeliška mezi dlaždicemi.
Babička je to poslední, co mi zbylo z rodiny, která kdysi byla. Nemám mámu, nemám tetu, nemám otce, který by napsal jediný dopis. Nechci, aby babička poslední roky svírala hrnek sama a měla pocit, že je na obtíž, že překáží v cizím domě. Nechci, aby vždycky sama jedla nebo usínala s prázdnou rukou na polštáři.
Možná jednou odjedu, možná se zamiluji, možná se život obrátí a budu tančit v parku pod Petřínem. Ale dnes je moje místo tady ne ze strachu, ne z lítosti, ale proto, že mám babičku ráda a protože mám ráda i sebe vedle ní v podivném, měkkém světě mezi snem a skutečností.
A co byste udělali vy?




