Je mi pětadvacet a už dva měsíce bydlím se svou babičkou. Moje teta její jediná žijící dcera zemřela nečekaně před dvěma měsíci. Do té doby spolu babička a teta sdílely byt, každodenní rituály i ticho. Často jsem je navštěvovala, ale každá z nás měla ten svůj svět. Všechno se změnilo v okamžiku, kdy babička zůstala najednou sama.
Ztráta pro mě není nic nového. Maminka umřela, když mi bylo devatenáct. Od té doby jsem se naučila brát prázdné místo po ní jako součást každého dne. Otce jsem nikdy nepoznala. Není v tom žádné drama, ani utajená pravda zkrátka tu se mnou nikdy nebyl. Když pak odešla teta, došlo mi najednou jasně: zbyly jsme už jen já a babička.
První dny po pohřbu byly zvláštní. Babička moc neplakala, ale bolest byla vidět v maličkostech všechno jí trvalo déle, zapomínala zhasnout světla, usedala do křesla a dívala se do prázdna. Řekla jsem si, že zůstanu jen pár dní. Ty dny se protáhly na týdny. Až když jsem si jednoho dne srovnala oblečení do skříně, uvědomila jsem si, že už neodcházím.
Od té doby se kolem mě ozývají různé názory. Vždycky se najde někdo, kdo má potřebu komentovat cizí život.
Někteří říkají, že dělám správně prý bych přece neměla nechat starou paní, která přišla o dceru, samotnou. Ostatní tvrdí, že si kazím mládí, že ve dvaceti pěti bych měla cestovat, chodit ven s přáteli, mít přítele, prostě užívat života. Ptají se mě, jestli mě to neunavuje, jestli si nepřipadám v pasti, nebo jestli se nebojím, že nakonec zůstanu sama.
Ale já to tak vůbec necítím.
Pracuju, spořím si, starám se o domácnost, chodím s babičkou po lékařích, vaříme spolu, večer koukáme na televizi. Necítím, že bych se něčeho vzdávala. Připadá mi, že si svůj život vybírám. Momentálně nemám přítele, nemyslím na děti, ani neplánuji odejít do ciziny. Teď chci jen klid, být přítomná, nepřepisovat pořád dokola stejný příběh opuštění, který moc dobře znám.
Babička je poslední, kdo mi z blízké rodiny zbyl. Nemám maminku, nemám tetu, nemám otce. A nechci, aby měla pocit, že je na obtíž nebo že překáží. Nechci, aby jedla sama nebo šla spát s vědomím, že nikoho nemá. Možná se jednou věci změní. Třeba budu cestovat, třeba se zamiluju, možná odejdu. Ale dnes je moje místo tady. Ne ze soucitu nebo z povinnosti. Ale proto, že mám babičku moc ráda. A taky proto, že mám ráda sebe právě tady vedle ní.
A co byste na mém místě udělali vy?
