Jan přichází domů, vstupuje do kuchyně, na stole na něj čeká večeře. To je zvláštní, kde je Libuše? pomyslí si. Prochází do ložnice, kde jeho žena sedí na zemi a skládá věci do cestovní tašky. Libuško, ty někam jedeš? ptá se Jan. Dostala jsem doporučení odjet na vyšetření do krajského města. Jsou tu špatné podezření, řekne najednou Libuše. Jak špatné? Cože, ty myslíš To, na co zemřela tvoje maminka? Jan nevěřícně hledí na ženu a nechce přijmout realitu.
Už několik dní Jan nenachází klid. Má velký strach o Libuši, která právě absolvuje lékařské vyšetření v Brně. On zůstal doma, v jejich rodné vesnici na Vysočině, a plný neklidu i naděje vyčkává na novinky.
Libuše si nikdy na nic nestěžovala. Jan už od svatby bral jako samozřejmost, že je vše v pořádku. Třicet let společného života, dvě dospělé děti. Všechno doma stála a držela pohromadě právě Libuše. Vaření, úklid, praní to byla její doména. Jan si nikdy nepřipouštěl, že by měl pomáhat v kuchyni nebo stát u sporáku to přece nejsou věci pro chlapy.
Přitom Libuše nevedla život v domácnosti na plný úvazek, pracovala jako účetní ve stejné továrně v Havlíčkově Brodě, kde byl zaměstnaný i Jan. Po šichtě si Jan pravidelně stěžoval na únavu a těžký den, padl na gauč k televizi a ztratil se do seriálů.
Zato Libuše spěchala do kuchyně, připravovala večeři, chystala oběd na další den, poté myla nádobí, uklízela, žehlila… Ten nekonečný běh domácích povinností, které nikdy nekončí.
V jejich bytě bylo vždy čisto a útulno. Každý den stála na stole čerstvě uvařená večeře. Jan nesnášel jíst to samé dva dny po sobě, proto Libuše trávila v kuchyni spoustu času. Nikdy si nestěžovala a o Janovu pomoc neprosila. A Janovi by ani nenapadlo pomoc sám nabídnout. Proč? Vždyť muž přece v kuchyni co dělat nemá.
Jednoho dne si Libuše vyšla do práce pro volno, chtěla zajít k doktorovi. Jan se tomu velmi divil.
Stalo se něco? ptal se. Necítíš se dobře?
Doufám, že ne. Jen se v poslední době necítím dobře, odpoví Libuše.
Třeba ti chybí vitamíny. Je jaro, nabízí Jan.
Možná, pokrčí rameny Libuše.
Večer, když se Jan vrátí z práce, Libuše oznámí, že musí odjet do města na vyšetření.
Jak to? Proč? kroutí hlavou Jan.
Jde o podezření ohledně zdraví, proto mě posílají do Brna, svěří se Libuše.
Fakt tak vážné? To je to jako po čem odešla tvoje máma?
Zatím je to jen domněnka, honem uklidňuje manžela Libuše, i když je sama vystrašená a slzy si vyplakala už dřív. Koupila jsem si jízdenku na zítřejší autobus, v osm ráno jedu. Najíš se sám, ano? Na sporáku jsou karbanátky s rýží, na stole je salát. Musím si zabalit a chci jít brzo spát.
A ty už jsi jedla?
Nemám chuť, řekne Libuše a skládá věci do tašky.
Jan ji pozoruje a nemůže uvěřit, co se děje. Je možné, že má Libuše skutečně vážné zdravotní potíže? Vždycky byla tak činorodá, nikdy si nestěžovala. A teď tohle
Snad jsem si sbalila vše potřebné, řekne Libuše.
Nezapomeň telefonní nabíječku, připomíná Jan.
Ano, tu si dám hned. Děkuji, Jendo. Ty nejdeš večeřet?
Taky nemám hlad…
Nemrzí tě to?
Uhmm, přikývne Jan.
Podívá se na starou fialovou tašku, do které Libuše skládá věci, a vzpomene si, jak ji před čtyřmi lety koupili na plánovaný zájezd k Jadranu. Libuše tehdy byla šťastná, že konečně někam spolu pojedou. Koupila si dva nové plavky, hezké letní šaty i klobouk. Jenže na moře nakonec nejeli. Janovi tehdy v práci nabídli záskok za nemocného kolegu. Šéf slíbil slušný příplatek a Jan souhlasil peníze se přece vždycky hodí, chtěli si v ložnici udělat nový koberec.
Tenkrát si myslel, že Libuše je ráda, že mají klidný plán. Až v noci slyšel, jak tiše plakala. Řekla mu, že měla špatný sen. Teprve teď Jan chápe, že brečela kvůli zmařené cestě k moři, o které tak snila.
Další rok se to z nějakého důvodu také nepovedlo, a pak už Libuše o dovolené ani nemluvila. Jan byl dokonce rád. Nicham ho to netáhlo. Proč cestovat, vždyť mají u chaty tolik práce a u řeky Moravy se taky dá krásně užít léto. A že je všechno domácí i zdravější Pro něj byl ideál opéct si buřty s kamarády, posedět na zahradě.
A teď Libuše balí do stejné tašky, ale ne k moři. Jede sama do Brna na vyšetření… Co když… Tyhle myšlenky jsou pro něj hrozivé.
Tu noc večeři vynechá a dlouho nemůže usnout. Leží vedle ženy a slyší, jak pláče tiše do polštáře. Chtěl by ji obejmout a utěšit, ale nezmůže se na to.
Ráno ji doprovodí na autobusové nádraží. Před nástupem do autobusu ji obejme, nechce ji pustit ze sevření… Dívá se za odjíždějícím autobusem a po tváři mu tečou slzy.
Libuško, zašeptá téměř neslyšně, hlavně ať všechno dobře dopadne…
Cítí se vyprázdněný, ale musí se sebrat, jít do práce. Práce mu pomůže na chvíli zapomenout na smutek, ale po návratu domů se na něj v plné síle zase valí tesknota. Bez Libuše je byt prázdný a vše se zdá bez života. Přemluví se, aby si ohřál včerejší večeři, sní pár soust.
Snaží se přijít na jiné myšlenky, pustí televizi, ale nic zajímavého tam nedávají, a tak ji vypíná.
Vytahuje z poličky svatební album a listuje stránkami. Tady jsou s Libuší krátce po svatbě. Jak byla krásná, štíhlá, usměvavá! I teď je pro něj nejhezčí na světě, ale tehdy… Nedokázal na ni přestat myslet od první chvíle, co ji spatřil.
Seznámili se na narozeninách jeho kamaráda Karla. Libuše tam přišla s jiným chlapcem, Jan také nebyl sám. Ale jakmile ji uviděl, zamiloval se okamžitě. Kdyby mu někdo předtím řekl, že se mu něco takového stane, vysmál by se mu. Láska na první pohled? Nesmysl. Jenže přece se to stalo.
Tehdy se pohádal s Alenou, se kterou chodil. Všimla si, jak se dívá na Libuši, vyvedla ho před dům a udělala žárlivou scénu.
Tak fajn, řekl Jan. Stejně jsme spolu být neměli. Já tě vlastně nikdy nemiloval.
Alena odešla v slzách. Za týden už ale chodila s Viktorem, který ji balil už na gymnáziu. Později se za něj i vdala.
O Libuši musel Jan bojovat. I poté, co se rozešla s tehdejším přítelem, do jeho náruče přímo neletěla. Ale nakonec přece jen podlehla jeho vytrvalosti…
Jan listuje fotkami a skoro znovu prožívá nejšťastnější chvíle jejich společného života Jak byl vděčný za všechny ty roky po jejím boku. Že si to ale nikdy dostatečně neuvědomoval! Kdy jí naposledy řekl, že ji miluje? Udělal jí někdy kompliment? Vypadá to, že si ani nevzpomíná. Dokonce snad ani za večeři neřekl děkuji, bral to prostě jako samozřejmost. Manželka se stará o manžela, jak jinak.
Teď si teprve uvědomuje, že na Libušiných ramenou byla položená celá domácnost A on si nějak začal myslet, že je nezničitelná, že se neunaví. Když on lehl nemocný, starala se, dělala bylinkový čaj, kuřecí vývar, tišila ho A když byla nemocná ona, vzala si prášek a šla do práce.
Představa, že by o Libuši mohl přijít, ho děsila. Ty dny, co byla pryč, žil jak na autopilota. Volali si každý den, ale Libuše zatím nic konkrétního neřekla Jan byl čím dál nervóznější.
Vyčítal si, že nebyl dost pozorný manžel. Že byl často sobec. Kdyby tak šlo všechno napravit…
Jednoho večera zazvoní telefon: Jane, mám pro tebe dobré zprávy! Nepotvrdilo se to. Nějaké potíže samozřejmě mám, ale není to tak vážné.
Opravdu? vykřikne Jan. Libuško, to mám takovou radost!
O pár dní později čeká Jan na Libuši na zastávce s kyticí jejích oblíbených bílých lilií.
Jane, proč jsi za květiny utrácel? Ale potěšil jsi mě, děkuju!
Já jsem o tebe měl takový strach, obejme ji Jan. Mám tě moc rád… A promiň mi…
Za co bys se omlouval? diví se Libuše.
Nebyl jsem ten nejlepší muž
Proč to říkáš? Nebo… tys mi snad byl nevěrný?
To ne! Jen jsem na tebe nedbal, moc nepomáhal… Ale teď to bude všechno jiné. A taky mám pro tebe překvapení.
Jaké?
Koupil jsem nám zájezd. Za měsíc máme dovolenou a pojedeme k moři.
K moři? A co chata?
Ať je chata, kde je. Klidně ji prodáme zeleninu koupíme na trhu.
Jane, já tě vůbec nepoznávám…
Sám sebe taky nepoznávám, Libuško. Měl jsem strach, že tě ztratím… Odteď si tě budu vážit jako největšího pokladu. Mám tě tolik rád!
Libuše se usměje: No vidíš, Jane! Asi to muselo přijít, abych od tebe slyšela konečně takové slovo. Tak pojď, jdeme domů… Já tě mám taky ráda.Když večer usednou ke společné večeři, poprvé po dlouhé době Jan prostře stůl a připraví talíře. Byť trochu nešikovně, s občasnými neobratnými pohyby, naloží oběma karbanátky, které ještě zbyly v lednici. Libuše se pobaveně dívá, jak si Jan svírá lžíci v ruce, když nabírá rýži, a koutky úst se jí roztáhnou do úsměvu.
Takhle mi to chutná stokrát víc, řekne tiše.
Jan usedne naproti ní, chytí ji přes stůl za ruku a zadívá se jí do očí. V místnosti je ticho, jen z hodin na zdi kapou vteřiny, a na parapetu rozkvétá fialová africká fialka, kterou kdysi Libuše přinesla z práce.
Možná jsem byl vždycky paličák, řekne Jan. A měl jsem začít dřív. Ale dokud budu moct, budu se snažit být lepší. Aspoň trochu napodobit, kolik jsi pro nás celý život dělala ty.
Libuše ucítí náhlé dojetí a zadrží vzlyknutí. Tentokrát už neutíká do koupelny, aby ji Jan neslyšel plakat. Položí druhou ruku přes tu jeho.
Jane, život na nikoho nečeká. Mám radost, že jsi to pochopil. I když… nakonec přece jen naše ložnice určitě počká s novým kobercem.
Zasmějí se spolu, poprvé po dlouhé době. Okno je pootevřené a večerní vánek pohne záclonou. Jan se rozhlédne po bytě, který už nevypadá tak cize a prázdně, a v tu chvíli ví, že i obyčejný večer může být tím největším darem na světě.
Libuše vstane, obejde stůl a přitiskne Janu letmý polibek na tvář. Děkuju, žes na mě čekal, zašeptá.
Jan ji pevně obejme. Venku začínají zpívat kosa a v dálce je slyšet první bouřkové hromobití. Ale jejich domov je tentokrát plný tepla, pochopení i tiché radosti, kterou už nikdy nesmí brát jako samozřejmost. A když ještě později večer Jan mezi dveřmi do ložnice tiše pronese: Jsi můj zázrak, poznají oba, že ten největší kus štěstí zůstal, navzdory všem obavám, právě tady doma.
