Víš, každý rok, jak Markéta dospívala, si říkala, že takhle žít jako její máma Jana nikdy nebude. Jana je ještě mladá, ale vypadá unaveně a o hodně starší, a to hlavně kvůli jejímu věčně opilému manželovi, Josefovi.
Markétě je sedmnáct, po střední nikam nešla, bála se nechat mámu samotnou doma. Už dávno by nejradši odešla, ale bylo jí mamky líto. Otec v něčem rozčílený je schopný udělat cokoliv. Kdyby odešla, kdo by mamce ledoval modřiny, podával vodu
Dneska večer se Josef zase přiřítil domů opilý, svalil se ke kuchyňskému stolu. Jana mu tiše postavila před talíř polévky, ale v tu ránu talíř letěl na zem, málem ji trefil.
Už mě s tím tvým políváním štveš, koukal na ni napůl šíleně.
Markéta hned běžela pomáhat mámě sbírat střepy. Otec se sotva postavil, cestou ženu kopnul do kolena. Dcera od něj slyšela:
Zítra ráno pojedeme na ryby. Dovezeme týhle starý klokoce rybu na polívku.
Markéta doufala, že na to otec do rána zapomene, ale vzbudil ji prudkým zatřesením.
Vstávej, nebo promeškáme záběr! Ráno ryby berou nejlíp!
Rychle se oblékla a už chtěla vyrazit, ale v kuchyni se objevila máma s kyblíkem čerstvého mléka.
Ty ses vůbec podíval ven, spustila na něj. Bude bouřka, kdo by jezdil v tomhle na řeku?
Jana postavila mléko na zem, zastoupila dceři cestu.
Nepojedete! Zaboříš holku do vody!
Josef ji odstrčil, až upadla a převrhla kyblík s mlékem. Potom s vyceněným úsměvem natlačil Markétu ke dveřím. Venku už se sunula tmavá mračna, po chvíli v lodi začal foukat silný vítr. Markétě bylo ouzko, ale otec navzdory vlnám vesloval ke středu řeky – prý že tam berou nejvíc.
Bouřka už byla blízko, začalo hustě pršet a do lodi bouchaly vlny. Markéta se křečovitě držela okrajů.
Můj táta říkal, že za bouřky je nejlepší záběr! hulákal Josef, břeh už byl na dohled.
V tom vstal v lodi s prutem v ruce, silný poryv shodil vlnu na loď, Josef ztratil rovnováhu a spadl do vody. Markéta viděla, jak ho vlny přikrývají, bezmocně máchá rukama. Chtěla mu podat pádlo, ale sama vypadla, loď se převrhla. Něco ji tvrdě praštilo do hlavy.
Probrala se v malé, zatuchlé místnosti, ležela na posteli. Vešel vousatý chlap. Těžce se jí dýchalo, neměla sílu se ani pohnout.
To je dobře, že už jsi vzhůru, zabručel a začal zatápět v kamnech. Markéta opět upadla do spánku, ve snu viděla mladou ženu svoji mamku.
Když se probrala podruhé, vousáč byl u ní a krmil ji lžící něčeho hořkého. Poznala, že je to asi nějaký bylinný odvar.
Pij, bude líp. Pak musíš i něco sníst, řekl.
Dlouho jí trvalo, než se trochu probrala. Když poprvé vstala, úplně se jí třásly nohy. Venku už byla hluboká podzimní plískanice. Měla na sobě obrovské pyžamo, šla k zrcadlu cop byl rozcuchaný. Byla v nějakém dřevěném domě, cítila hlad a tak šla do další místnosti.
A vida, už jsi vzhůru. Tak pojď ke stolu, vezmi si chleba, míchal něco v hrnci, vonělo to po polévce.
Markéta si rozpačitě sedla. Nic nechápala, ale on jí postavil polévku před nos. Začal sám jíst.
Jak jsem se sem dostala?
Prvně jez, pak povídej
Markéta poslušně dojedla. On se na ni díval a ptal se:
Ty si vůbec nic nepamatuješ?
Ne, zakroutila hlavou.
Člověk se o tebe stará, zachrání ti život, a ty si nevzpomínáš! zahudral. Asi jsi při tom neštěstí přišla o paměť. Málem ses utopila, já tě vylovil z řeky.
Markéta netušila, co říct. Jen krčila rameny.
Pamatuješ aspoň, jak se jmenuješ? Opět zavrtěla hlavou.
Tak to je teda… Ty jsi přece moje žena, Valérie. Valča.
To není možné vydechla Markéta, šokovaně, ale vážně si na nic nevzpomínala.
Ale je. zákeřně se usmál a chytil ji za ruku. Půjdeme do ložnice, tam ti připomenu, kdo jsi. Dlouho jsi byla nemocná, dva měsíce ležela
Zatáhl ji tam, bránila se, ale uhodil ji a srazil na postel.
Ty nevděčnice, zachránil jsem tě a takhle mi to splácíš. Teď si mě zapamatuješ!
Bylo jí z toho zle. Už se přestala bránit, ležela jako hadrová panenka a slzy jí stékaly po tváři. Z venku rachotila motorová pila. Po chvíli, když se Karel věnoval venku dřevu, se vplížila, popadla velkou bundu a utíkala k lesu, až k řece. Uviděla loď s motorem, ale najednou za sebou slyšela praskání větví. Ten vousatý chlap, Karel, ji doběhl a strhl na zem.
Myslíš, že mi utečeš? Urazila ses? To nic, nebuď naštvaná, začal jsem na tebe moc zprudka. Už jsem si myslel, že nepřežiješ. Chtěla jsi mi uplout? Tak to ne. Zatopím ti saunu, zahřeješ se. Pamatuješ, jak se jmenuju? Jsem Karel.
Jako omámená šla zpět. Vážně si na nic nevzpomínala, tak nějak vnitřně rezignovala. Už se nesnažila utíkat. Byla slabá, nemoc ji vysílila. Pořád si však říkala, že jednou příležitost přijde.
Panebože, proč jsem měla takovou smůlu?
Karel jí naložil domácí povinnosti chtěl, aby bylo uklizeno, vypráno, navařeno, vykrmovala ještě i zvířata ve chlévě. Nejhorší bylo, když ji nutil s odporným úsměvem do postele. Když se bránila, dostala ránu, tak radši neodporovala.
Šel čas. Karel jezdil na ryby, na lov nebo na trh do města prodávat maso a ryby. Když nebyl doma, byla Markéta jakž takž v pohodě, četla staré knihy, televize tam nebyla. Ale když přijel Karel zpět, zase jí bylo úzko.
Jednou, když šla pro dříví, viděla, že loď je zamčená řetězem, klíč visí v kuchyni. Když jednou usnul po obědě, vzala si teplé věci a klíč, vylezla ven, rozvázala řetěz, nasedla do lodi a odstrčila ji od břehu. Ale v tom proletěla kulka těsně kolem její hlavy. Ohlédla se Karel stál na břehu s puškou.
Vrať se nebo příště střílím přímo zařval. Další výstřel. Otočila loď k břehu.
Pomohl jí ven a hned ji srazil pěstí na zem. Probrala se až na posteli.
Když to nejde po dobrém, zamknu tě do chléva na řetěz a tam budeš!
Uplynul týden. Markéta si říkala, že z téhle dovolené přijde o rozum. Pomalu sílila, ale pak jí začalo být špatně a běžela na dvůr. Karel si jí začal významně měřit.
No to snad Ty čekáš dítě?
Netrvalo dlouho a bylo to jasné oběma. Najednou byl k Markétě milejší, zprostil jí těžké práce, už ji nebil, jen občas se ohnal. Jednou, když jel na trh, odjel na druhý břeh lodi a pak autobusem.
Markéta šla na břeh, sychravo, listopad, zima na krku. Najednou zaslechla motor. Připlula loď, ale nebyl to Karel, ale nějaký muž s rybářským sakem. Když ji uviděl, vykulil oči.
Markétko, to jsi fakt ty?
Pletete si mě s někým, já jsem Valérie
Neříkej hlouposti, znám tě od mala, nosil jsem tě na rukách, jsi moje sousedka. Tvoje máma Jana pohřbila Josefa a tebe všichni považovali za utonulou. Máma je úplně na dně Já jsem váš soused Pavel. Pamatuješ?
Já tu žiju s manželem mumlala zmateně Markéta.
Myslel jsem, že tu nikdo nežije. Najednou se ho chytla za ruku:
Pane Pavle, prosím vás, odvezte mě na druhý břeh, řeknu vám, co se děje Bojím se, že mě Karel zabije.
Pojď, rychle do lodě! Když vylézali na břeh, uslyšeli střely, rychle se schovali za hráz.
Dovedl Markétu do domu, kde spatřila ženu, kterou kdysi vídala ve snu.
Dobrý den hlesla.
Markéto! Jana se na ni vrhla a brečela štěstím. Pavle, kde jsi ji našel?
Všichni se sbíhali, i Pavlova žena, Alena. Vysvětlili jim, kde ji našli, ale Markéta si pořád moc nevzpomínala. Ale když popisovali minulost, rozpomínala se na detaily, nakonec všechno vybavila i jak Josef spadl z lodi. Pak povyprávěla, co s ní Karel dělal a jak ji zachránil. Mamce řekla:
Mami, jestli mě Karel najde, tak nás obě zabije. To není člověk
Sousedka Alena hned radila:
Jano, běžte zatím k mojí sestře na vesnici, tam vám nikdo neublíží. Když tak vymyslíme, co dál. Pavel vás tam zaveze autem.
Sedly do staré felicie, ještě se otočily na svůj dům a jely pryč. Karel později přišel k domu Markéty, zkusil otevřít, byl tam zámek.
Koho hledáte? přiběhla Alena.
Kamarádku. Nevíte kam jela?
Netuším, řekla a viděla, jak se zamračil a odešel.
Pavel brzo pomohl Janě prodat dům, přivezl jim peníze, pomohl koupit malý domek ve vsi. Alena Markétě pomáhala s malováním i úklidem.
Markéta už si na všechno vzpomněla a pomalu zapomínala všechno zlé s Karlem. Jen malý syn Štěpánek jí upomínal na ty roky. Ale ona ho milovala nade vše, její máma také. A už tu byl nový začátek soused Mirek si plánoval, že Markétě brzy nabídne ruku a konečně čekalo opravdové štěstí.
