Jakmile jsem se vrátila domů, paní Králová, sousedka ze třetího patra, mě hned odchytla u dveří: Ve vašem bytě někdo každý den křičí. Už nám to všem leze na nervy, vyhrkla bez pozdravu. Zastavila jsem se ve dveřích, s taškou v ruce, a podívala se na ni nechápavě. Jak by to vůbec mohlo být možné, když tu přece žiju sama?
Odpoledne mě už netrpělivě vyhlížela u mých dveří. Je tam hrozný rámus. Nějakej chlap pořád huláká! Měla byste s tím něco dělat, zasyčela. To přece nejde, přes den tady nikdo není, bránila jsem se. Jsem celé dny v práci, bydlím tu úplně sama. Zavrtěla hlavou, výraz neoblomný. Já to slyšela víckrát kolem poledne. Mužský hlas. Klepala jsem, nikdo mi neotevřel. Pokusila jsem se pousmát a neobratně si vymyslela, že jsem asi nechala puštěnou televizi. Odešla, ale její pochyby mi nešly z hlavy.
Vešla jsem do bytu, ale hned mi nebylo dobře. Všechno bylo na svém místě, všechna okna i dveře zavřená, nic nechybělo, žádné stopy. Rozum tvrdil, že je vše v pořádku, srdce se mi ale stahovalo úzkostí.
Tu noc jsem téměř nespala, myšlenky mi vířily hlavou.
Ráno jsem se rozhodla. Zavolala jsem do práce, že mám horečku. V 7:45 jsem teatrálně vyšla z domu, aby mě sousedé viděli, nasedla do auta na parkovišti, popojela za roh a vrátila se pěšky k bočním dveřím, které málokdo používá. Tiše jako myška jsem se vkradla do domu, v ložnici zalehla pod postel a celý život se snažila zadržet dech.
Hodiny se vlekly nekonečně. Kolem jedenácté dvaceti někdo odemkl vchodové dveře. Kroky šly chodbou klidné, samozřejmé, někdo, kdo ten byt zná. Boty škrábaly o podlahu známým pohybem. Slyšela jsem je zamířit rovnou do ložnice.
Zastavil se těsně u postele. Rozhostilo se ticho, pak zazněl podrážděný mužský hlas:
Zase tady máš binec… Pronesl moje jméno.
Ten hlas mě katapultoval do dětství byl až příliš povědomý. Byla jsem polapená mezi strachem a zděšením, když jsem pochopila, kdo je ten záhadný muž.
Pravdu jsem se dozvěděla až později, když všechno vyšumělo.
Majitel bytu, pan Doležal, měl náhradní klíče a domů se mi chodil každý den přesně, když jsem byla v práci. Do detailu znal můj denní rytmus nevědomky jsem mu o něm pověděla mezi řečí, na chodbě nebo když přišel pro nájem. Nikdy nic neukradl, nevzal jedinou korunu, nehrabal se v cennostech. Prostě tady žil, jako by mu byt pořád patřil.
Vyzul si boty v předsíni, rozvalil se na gauči, pustil si televizi, jedl jídlo z mé lednice, pouštěl si vanu, někdy si i lehl do mé postele. Věděl přesně, kde co mám, sám, když mi byt pronajímal, vybíral nábytek i zařízení.
Byt považoval stále za svou teritorium. Necítil zábrany. Občas si nahlas stěžoval na nepořádek, na mé oblečení na židli, na nesprávné uklizení. Sousedé slyšeli jeho rozčilený hlas a proto si stěžovali.
Znal můj denní režim do detailu a byl naprosto přesvědčený, že mám přijít až večer. Netušil, že tentokrát uslyším jeho jako první já.
Když ho zatýkala policie, upřímně se divil. Ani ve snu ho nenapadlo, že dělá něco špatně. Prý jen kontroloval, jestli je všechno v pořádku vždyť klíče má, byt je jeho!
Od té chvíle už nikdy nepronajímám byt, aniž bych vyměnila zámky hned první den.
