Se svou ženou jsme byli spolu dvanáct let to přece není špatná rodinná historie, že? Na začátku bylo všechno krásné, chodil jsem do práce, moje žena se starala o domácnost a dala mi dvě úžasné děti dceru a syna.
Před nějakou dobou jsem byl povýšen v práci a do domácnosti začalo přicházet více peněz. Řekl by si člověk žij a buď šťastný. Jenže potíže přišly z úplně nečekaného směru. Má žena začala být úplně posedlá televizními seriály. A není vybíravá sleduje všechno možné, od detektivek přes turecké telenovely až po momentálně moderní asijská dramata, jejichž názvy jsem předtím ani neznal.
Kdyby jí to sloužilo jako odreagování, ani bych neřekl slovo. Ale časem se seriály staly jejím světem a všechno ostatní šlo stranou. Přestala uklízet, téměř nevaří. Když se zmíním, nabídne, ať objednáme jídlo z restaurace, pokud na to máme koruny. No dobře, ale přece nebudou děti jíst hotovky každý den?
Navíc, protože pořád jen sedí u obrazovky a k tomu stále něco zobá, začala i přibírat. Snažil jsem se ji povzbudit, ať třeba chodíme spolu do bazénu nebo na nějaké cvičení, ale odpověď je vždy stejná: Jsem strašně unavená. Z čeho, ptám se? Když už mě to přestalo bavit, najal jsem paní na úklid, která celý byt dala do pořádku. No a žena usoudila, že teď už nemusí dělat vůbec nic. Dokonce ani na děti nemá moc času, pořád je zabraná do svých milovaných seriálů.
Nevím, jak s Marcelou mluvit proměnila se z živé, zajímavé ženy, do které jsem se kdysi zamiloval, v ženu, která žije jenom osudy postav na obrazovce. Dost často se vracím z práce a první, co musím, je naložit pračku nebo pomoct dětem s úkoly. Tchyně drží pevně s mojí ženou, i když kdysi tvrdila, že její dcera si mě vůbec nezaslouží. Takže s pomocí z té strany rozhodně počítat nemůžu. Myšlenky na rozvod už mi taky běhají hlavou. Je mi líto hlavně dětí ty tím vším trpí nejvíc. Nevím, co dál, a jestli vůbec existuje nějaké východisko.
