To snad nemyslíte vážně, že jsem sama? smála se, Ne, kdepak! Mám přece velkou rodinu!
Tematické suvenýry
Lidka už několik let žila sama v malé chaloupce na okraji vesnice poblíž Jižních Čech. Když však někdo utrousil poznámku o její samotě, vždy ji to rozesmálo:
To snad nemyslíte vážně, že jsem sama? odpovídala s úsměvem. Ne, kdepak! Mám přeci velkou rodinu!
Sousedky se potutelně usmívaly a souhlasně pokyvovaly hlavou, ale za jejími zády nechápavě kroutily prstem u spánku. To je případ Rodina, to určitě! Nemá manžela, děti, všechno zvládá sama jako nějaká zvířata
A právě ta zvířata Lidka považovala za svou rodinu. Nestarala se o to, co si druzí myslí. Pro místní byla zvířata na statku hlavně pro užitek slepice na vejce, krávy na mléko, pes na hlídání a kočka, aby chytala myši.
Lidka měla doma pět koček a čtyři psy. A všichni, představte si, žili s ní v chalupě, ne venku na dvoře, kde by jim bylo správně místo, jak tvrdili sousedi.
Mezi sebou si sousedky šeptaly, protože dobře věděly, že té bláznivé nemá smysl něco říkat ona se jen zasměje:
Ale no tak, ulic už mají dost. Doma jsme všichni spolu a je nám dobře.
Před pěti lety přišla Lidka o manžela a syna v jediný den. Vracívali se z rybaření, když je na silnici u Písku srazil kamión.
Po nějaké době pochopila, že nemůže zůstat v bytě, kde ji všechno připomínalo milované, nemohla chodit po stejných ulicích a nakupovat ve stejných obchodech. A ty soucitné pohledy sousedů
Za půl roku byt prodala a společně s kočkou Májou se přestěhovala do malé vsi, kde koupila dům na kraji vesnice nad Vltavou. V létě pečovala o zahrádku, v zimě začala pracovat ve školní jídelně v nedalekém městečku.
A její zvířata? Přivážela je postupně někteří se k ní dostali z nádraží, jiní přišli za jídlem do jídelny.
Tak se Lidce poskládala velká rodina z duší, které si prošly mnohým osaměním a zraněním. Dobré srdce Lidky hojilo jejich rány a oni jí odpovídali nekonečnou láskou a vděčností.
Lásky a tepla měla pro všechny dostatek.
A jídlo? To nějak vždycky vystačilo, i když nebylo lehké. Lidka dobře věděla, že nemůže domů nosit pořád další tvory, a tak si opakovaně slibovala, že už žádné další nebudou.
V březnu, když jaro koketovalo s teplem, se najednou vrátil mrazivý vítr, zasypal krajinu sněhem a zaháněl lidi do domovů.
Lidka spěchala na večerní autobus, poslední spoj do její vesnice. Před sebou dva volné dny a v taškách nákup pro sebe i chlupatou rodinu, a něco donesla i z jídelny ruce měla těžké taškami.
Slíbila si být silná a nedívat se kolem, jen myslet na své mazlíčky, kteří na ni čekali doma, a ohřívala se tou myšlenkou.
Ale jak se říká, to důležité nezachytíš očima, ale srdcem. Zbývalo už jen pár metrů do autobusu, když Lidku cosi donutilo prudce zastavit a ohlédnout se.
Pod lavičkou ležela fenka. Zíraly na Lidku nepřítomné, téměř skelné oči. Už ji pořádně zasypal sníh.
Lidé kolem fenku míjeli, zahalení v šálách a kapucích. Tolik lidí, a nikdo si nevšiml?
Lidce svíralo srdce bolestí, v tu ránu zapomněla na autobus, na sliby i tašky, a přiběhla k lavičce. Fenka jí slabě zamrkala.
Ještě že žiješ! vydechla Lidka. No pojď, holčičko, pojď ke mně
Fenka se nehýbala, ale ani neodporovala, když ji Lidka konejšivě vytahovala zpod lavičky. Vypadalo to, že už vzdala vše naděje na život.
Lidka si později ani nevzpomínala, jak se i se dvěma těžkými taškami a fenou v náručí dostala dovnitř čekárny na autobusovém nádraží.
Usadila se s ní v nejzadnějším koutě a začala fenku hladit, ohřívat jí dlaněmi ztuhlé tlapky.
No tak, pojď k sobě, máme ještě kus cesty domů. Budeš u nás pátá do party, povídala něžně Lidka.
Z batohu vytáhla karbanátek a nabídla jej fence. Nejprve nechtěla, pak se trošku ohřála, a možná ještě změnila názor na svět živěji pohlédla, čichla a nakonec se pustila do jídla.
Za hodinku už Lidka s fenou stála na silnici autobus dávno odjel. Z opasku spíchla provizorní obojek a vodítko, ale fenka, jménem Mila, se držela těsně u ní.
A po pár minutách měla nečekané štěstí zastavilo auto.
Je, děkuji! Nebojte, dám si pejsku na klín, neznečistí vám sedačky, chrlila Lidka.
Jen ji klidně posaďte na sedadlo, usmál se řidič. Není nejmenší…
Ale Mila se choulila v Lidčině náručí, stále se třásla a, div že se tam vešla, vydržela jí na klíně celou cestu.
Takhle nám je tepleji, zašeptala s úsměvem Lidka.
Muž nenápadně přikývl, podíval se na improvizovaný obojek a zapnul topení v autě. Cestou moc nemluvili. Lidka v objetí hřála Milu a zahloubaně sledovala, jak kolem nich prosvištěly vločky v kuželu reflektorů.
Řidič po očku pozoroval ženu s teplým, klidným výrazem a psem v náručí. Chápal, že ji dnes vezla domů.
Když dojeli až k chalupě, vystoupil a pomohl s taškami. Sněhu bylo tolik, že musel branku napřed odhrnout a ramenně rozrazit staré panty nevydržely a branka bezvládně spadla.
Nic si z toho nedělejte, povzdechla si Lidka. Stejně už chtěla opravit.
Z domu se nesl hlasitý štěkot a mňoukání. Lidka rychle otevřela dveře a její velká rodina vyběhla ven.
No jo, ztratila jsem se vám? Už jsem doma, už nikdy neodejdu! Podívejte, máme novou kamarádku.
Mila nesměle vykukovala Lidce zpoza nohou. Ostatní psi nadšeně očichávali tašky stále držené řidičem.
Ale vždyť pojďte dál, pokud se nebojíte toho hemžení. Dáte si čaj? nabídla ještě Lidka.
Muž odnesl tašky na chodbu, ale dovnitř nešel:
Už je pozdě, pojedu zpět. Vy je hlavně nakrmte, moc na vás čekali
Druhý den kolem poledne Lidku vyrušilo klepání. Oblékla si bundu a vyšla ven pod brankou měl náčiní včerejší řidič.
Montoval nové panty.
Když ji zahlédl, usmál se:
Hezký den! Včera jsem vám branku zlomil, tak jsem přijel ji opravit Já jsem mimochodem Vojtěch. A vy?
Lidka
Chlupatá rodina se sbíhala kolem hosta a šťouchala do něj zimními čumáčky. Vojtěch je hladil a smál se.
O Liduško, běžte dovnitř, ať vám není zima. Já brzo skončím, a na čaj si rád dám. Mimochodem, mám v autě kousek bábovky. A něco malého i pro vaši chlupatou rodinu.
Život někdy vezme mnohé, ale lásku a laskavost můžeme rozdávat dál. I když jsme zdánlivě sami, otevíráme-li své srdce, rodiny mohou být větší, než jsme kdy tušili. Právě v obyčejné laskavosti a snaze pomáhat ostatním nacházíme ten největší smysl života.
