Přestěhovali jsme se z vesnice do Prahy v roce 1975. Tehdy jsme si koupili dům na okraji města v Čakovicích. Jenže nám to přineslo velké překvapení… Všichni tehdejší vesničané byli zvyklí pomáhat si navzájem, rodiče byli stejní. Proto souhlasili, když bývalí majitelé požádali, jestli by mohli ještě pár týdnů zůstat v našem, teď už novém domě, dokud nedořeší nějaké formality.
Ti lidé měli obrovského, vzteklého psa jménem Artur. Nechtěli jsme ho v domě, protože nás nepoznával a choval se agresivně. Ale právě toho psa si pamatuji nejvíc.
Uplynul týden, pak druhý, už i třetí, a bývalí majitelé pořád spali do poledne, nikam se nechystali a tvářili se, jako kdyby jim dům pořád patřil. Nejhorší byla hlavně matka bývalého majitele.
Rodiče jim několikrát připomínali naši dohodu, ale jejich stěhování se neustále odkládalo.
Každodenně vypouštěli Artura ven. Nejenže pokálel celou zahradu, ale moje sestra a bratr se báli ven vůbec vyjít. Pokaždé dorážel na všechny, co šli kolem. Rodiče je opakovaně žádali, aby ho alespoň nepouštěli ven bez dozoru. Ale sotva odešel táta do práce a sourozenci do školy, pes byl zas na dvoře.
Nakonec byl ale právě pes tím, kdo pomohl tátovi vyřešit situaci s těmito drzými lidmi.
Moje sestra Lenka se jednou vrátila dřív ze školy a zapomněla na psa, hned otevřela branku. Černý Artur ji srazil k zemi. Jen díky tomu, že měla na sobě silný zimní kabát, ji pes moc neporanil. Kabát to ale odnesl. Chytili psa a připoutali ho ke sloupu. Namísto omluvy ještě obvinili sestru, že přišla domů dřív.
A tehdy to začalo! Táta rozzuřený přiběhl domů z práce, a ještě v kabátu okamžitě vyvedl starou paní ven na ulici. Za chvíli vylétla i její dcera s manželem, utíkali, než by je vyprovodil ještě rázněji. Jejich věci jsme házeli přes plot ven do bláta i kaluží.
Pokoušeli se poštvat Artura na tátu, ale pes se na to jen podíval, stáhl ocas a zalezl zpátky do boudy. Ani ho nenapadlo vyjít ven. Během hodiny byly všechny jejich věci venku, brána zamčená a Artur zůstal za plotem se svými pány a hromadou starých dek.
Tehdy jsme se opravdu nadechli, dům byl konečně náš.
