Jak se Petra stala mámou díky svému dobrému srdci
1. prosince
Dnes jsem po práci přišel domů a všiml si, že před dveřmi na našem patře stojí kartonová krabice. Bydlíme v Brně, v paneláku, a tak mě rozhodně překvapí, když něco nestandardního leží na chodbě. Když jsem přistoupil blíž, všiml jsem si, jak se v krabici na sobě tisknou dvě vyděšené oči pes a kočka. Oba se chvěli jako osika a vypadali, že snad ani nedutají.
“No teda, co ty tady děláte? Kde se tu berete?” zeptal jsem se tiše, i když jsem samozřejmě věděl, že odpovědi se nedočkám.
V tom se otevřely dveře od sousedního bytu a nakoukla sousedka, paní Růžičková.
“Čau Petře. To je teda věc! Slyšel jste? Paní Věra z druhého patra zemřela a její zvířata prý nikdo nechce. Netere je sem jen tak nechala. Snažila se je udat, nabízela všude možně, ale kde nic, tu nic. Já už mám svoji Mícu a ta nesnese jiná zvířata. Další se vymlouvají na alergii nebo na malé děti Tak jsem si říkala, vy s Luckou jste mladí, vyděláváte dobře, děti ještě nemáte nechcete si je vzít domů?”
Trochu mě to zaskočilo. “My jsme o zvířatech zatím vůbec neuvažovali, natož o dvou najednou”
Paní Růžičková však jen zavrtěla hlavou. “Oni už jsou na sebe zvyklí. Rozdělit je by byla krutost. Celý život spolu spali, pejsek chodil ven s paní Věrou, kočka běhá sama, starostí mnoho nebude”
Prosebně se na mě zadívala: “Nechcete je tedy? Já vážně nevím, co jinak s nimi bude”
Nedalo mi to: “Co by se stalo, kdyby je nikdo nevzal?”
“Prej je odvezou do útulku. A tam už to s takovými staršími zvířaty nevypadá dobře Novým majitelům bytu je nikdo nenechá, všechno zametené, stejně je tu už málokdo zná”
Do vchodových dveří právě vešel další soused, pan Svoboda. Mrkl na mě i na krabici.
“Nechcete si je nechat? Jsou to klidní stařečci, moc nesežerou. Dlouho už stejně nevydrží, bude jim líp u někoho doma než někde v kotci A paní Věra je měla moc ráda.”
V ten moment jsem nevěděl, co dělat, ale představa, že by ta zvířata měla skončit bůhvíkde, mi byla protivná. A tak jsem si povzdychl a rezignovaně kývl.
“Tak dobře, přinesu je domů ke mně a Lucce. Jak se jmenují?”
Soused byl očividně nadšený a krabici hned donesl do naší předsíně.
“Pes se jmenuje Kvido, kočka je Božena. Děkuju vám mockrát!” Položil na botník dvě stokoruny a starý obojek. “Tady, aspoň něco na začátek. Ještě jednou díky”
Vyzul jsem boty a posadil se k novým chlupatým spolubydlícím.
“Tak co, kluci? Lucie bude asi dost překvapená. Doufám, že nás hned nevyhodí oba s vámi Ale je hodná, myslím, že pochopí” povídal jsem tiše. “Nebojte, nikdo vám neublíží. Tady najdete bezpečí.”
Jako by mi Božka rozuměla opatrně vylezla z krabice a začala zvědavě prozkoumávat chodbu. Kvidů ještě zůstal chvíli sedět, jen očima sledoval mě i Boženu.
Po chvíli jsem šel do kuchyně, otevřel lednici a rychle zjistil, že doma není ani granule, ani kapsičky. Uvařil jsem alespoň krupici a přidal dvě kolečka šunky, na první večer snad stačí.
A nebylo to k zahození Božka hned zapřádla kolem misky, Kvido po chvilce chuti následoval a vděčně se na mě zadíval.
Na Lucce bylo vidět, když se vrátila z kavárny, že je v šoku. Ale po úvodním překvapení jsme začali řešit, jestli by nebylo lepší najít zvířatům nový domov, třeba někde ve větším bytě nebo u známých, co mají domek.
Jsme svoji čtyři roky, byt v Brně máme sotva dva roky, vedeme veselé soužití bez hádek. Jen děti nám dosud chyběly, a to byl jediný stín na jinak skvělém vztahu.
“Nikdy jsi zvířata nechtěla, jak to, že sis je nakonec přivedl domů?” divila se Lucka.
“Myslel jsem, že budeme mít miminko. Ale když jsem viděl, že tyhle duše skončí v útulku prostě mi jich přišlo líto. Snad mi to odpustíš”
“Já mám taky ráda zvířata. No, co se dá dělat Ráno to nabídnu kolegům v práci, jestli někdo nechce,” přitulila se Lucka.
Od toho dne jako by se v našem životě něco změnilo. Kvido s Božkou si rychle zvykli, zvlášť když oba kdysi žili o patro výš, ve stejném typu bytu. Ten samý dvorek, to samé rozvržení, všechno povědomé.
Chodili jsme s Kvidem ven na procházky třikrát denně, Božena chodila ven oknem a vracela se přesně v šest na večeři, jak byla zvyklá.
Paní Růžičková byla ráda, že jsme se zvířat ujali, a často mi nosila ze svého oběda vepřový ocas pro Kvida a rybu pro Božku.
Večer jsme se s Luckou smáli, když Kvido blaženě chrupkal na pelíšku a Boža vymýšlela lumpárny s klubíčkem. Brzy jsme oba pochopili, že oddělit tuhle dvojici zkrátka nemůže být správné.
Jak šel čas, rozhodli jsme se zvířátka už nikomu nedávat. Byli jsme na ně tak zvyklí, že by nám doma moc chyběli.
O víkendech mě navštěvovala má maminka, která bydlí kousek od nás, a zvířata se jí taky zalíbila, přestože byla původně proti.
“Vzala bych si kočičku, ale třetí patro, to by jí nesedlo,” řekla jednou. Jenže já odmítl.
“Mami, radši nám budeš hlídat, až pojedeme na dovolenou. Zaleješ kytky, postaráš se o chlupáče, uvidíš, bude se ti to líbit.”
Přišlo léto a na týden jsme vyrazili na Šumavu. Volal jsem mámě téměř každý den, abych se ujistil, že je všechno v pořádku.
“Neměj strach, všechno šlape, spí spolu, venčíme se každý den, užívejte dovolenou!”
Po návratu mě dojalo, jak nadšeně mě přivítal Kvido, a Božena se přišla třít o Lucky nohy a vrněla, až jsme to slyšeli i přes dveře.
“Teda, ti nás mají rádi!” rozchechtal jsem se a Lucka začala rozdělovat večeři.
Občas vstávám kvůli nim dřív, abych s Kvidem oběhl blok a dal oběma snídani.
Za pár měsíců přišlo největší překvapení: Lucka mi rozzářená oznámila, že čekáme miminko. Po letech čekání! Štěstí nade mnou málem převrátilo svět.
Máti jen kroutila hlavou.
“Vidíš, nebylo ti to poslané náhodou, Petro. Božka a Kvido byli pro tebe zkouška a protože ti osud nebyl lhostejný, dočkal ses i dítěte. Než přijde na svět, už se umíš postarat a máš srdce na správném místě.”
“Mami, nevěřím na pověry, ale něco na tom asi bude” zasmála se Lucka. “S chlupatými se člověk dost naučí uklízet, pečovat, zodpovídat Jsou jako děti!”
“Mám je vzít k sobě, až budeš potřebovat klid doma?” nabídla máma. Ale Lucka odmítla.
“Ne, mami, my to zvládneme. Budeš nám jezdit pomáhat s kočárkem, když budeme potřebovat. Jinak nikam nepůjdou!”
A objaly se.
Těhotenství šlo hladce, syn přišel na svět včas, radost jsme prožívali nejen my dva, ale celá rodina i naši sousedé.
Oba čtyřnozí mazlíci se doma už zcela zakořenili, na dvorku byli páni a v košíku usínali spolu.
Paní Růžičková šířila historku o tom, jak jsem díky Kvidovi a Božce a dobrému srdci našel cestu k rodičovství, jak pohádkovou legendu mezi ostatními důchodci na našem sídlišti.
A co jsem si z toho všeho vzal? Že někdy osud přinese do života něco nečekaného a když člověk neodvrátí zrak a dokáže otevřít srdce, může mu to proměnit život víc, než si kdy dovedl představit. Pomoc přináší štěstí, i když to vypadá zprvu jen jako starost.
