S každým uplynulým rokem si Lucie stále více uvědomovala, že žít takovým životem, jaký vede její matka Vlasta, nechce a nikdy nebude. Vlasta byla ještě mladá žena, ale vypadala o mnoho let starší, než skutečně byla. Mohla za to její věčně opilý muž Štěpán.
Lucii bylo sedmnáct let. Po maturitě na gymnáziu se nikam nepřihlásila bála se opustit matku samu doma. Už dávno by utekla z toho stísněného bytu na okraji Olomouce, ale bylo jí matky příliš líto nevěděla, kdo by matce pomohl, kdo by jí přiložil studený obklad na modřiny nebo podal sklenici vody po jedné z dalších manželových scén.
Dnes se Štěpán vrátil domů opět opilý, zhroutil se za kuchyňský stůl. Vlasta mu mlčky postavila na stůl miskou s polévkou, ale hned na to viděla, jak talíř letí na zem, jen o vlásek ji nezasáhl.
Už mě ten tvůj hnusný vývar štve, procedil mezi zuby a očima téměř šíleně hleděl na ženu.
Lucie přiskočila a pomáhala matce sbírat střepy. Štěpán se ztěžka zvedl a při průchodu kolem ženy ji kolenem odstrčil. Dceři houkl:
Zítra na ryby! Přivezeme ryby týhle slepici, ať je aspoň z čeho uvařit polívku.
Lucie doufala, že na tu výpravu zapomene, ale před svítáním ji budil otcovský úder.
Vstávej, zmeškáme tah! Nad ránem ryby nejlíp berou!
Vyděšená se rychle oblékla. Ve dveřích je však zastavila matka, v rukou měla kyblík čerstvě nadojeného mléka.
Štěpáne, byls už venku? To nebe! Každou chvíli přijde průtrž, kam v takovém počasí na řeku?
Vlasta postavila kyblík na podlahu a zastoupila cestu Lucii.
Nepustím tě, utopíš její!
Ale Štěpán vší silou odhodil Vlastu na zem kyblík s mlékem se rozlil. Se zlomyslným šklebem popadl dceru a vytlačil ji z baráku. Lucie už na obloze viděla černý mrak. Když nastupovali do loďky na řece Moravě, začal foukat vichr. Měla strach, ale Štěpán vesloval přes proud směrem ke druhému břehu, tam prý nejvíc berou.
Už to nebylo daleko. Vítr zuřil, spustil hustý déšť; Lucii svíral nepředstavitelný pocit strachu a křečovitě tiskla dlaně ke krajům loďky.
Starý Ruda mi říkával, že v takové slotě ryby táhnou nejvíc! hulákal Štěpán. Břeh už byl na dohled.
Zvedl se v nestabilní loďce, rybářský prut v ruce. Prudký poryv zvedl vlnu, loďka se nahnula a Štěpán sletěl do vody. Lucie viděla jen, jak ho vlny stahují pod hladinu. Ve snaze podat mu pádlo sama sklouzla a loďka se převrhla. Cítila prudkou bolest hlavy a pak už nic.
Probrala se na starém lůžku v malé, vlhké místnosti. Dýchala těžce, síly ji opouštěly. Nad ní se skláněl vousatý muž.
No vida, probrala ses, řekl tiše a začal roztápět kamna. Lucie znovu upadla do spánku, zdál se jí sen o mladé ženě matce.
Další den jí vousatý muž podal z hořké lžičky šálek s bylinným odvarem.
Pij, to ti pomůže. Musíš i jíst, pronesl.
Trvalo dlouho, než nabrala síly. Jednou se rozklepaně postavila, došla k oknu venku hluboký podzim. Oblékla na sebe velké pyžamo a pohlédla do zrcadla vlasy copánkem, zmuchlané. Byla v dřevěné chalupě. Hlad ji vytáhl do další místnosti.
Aha, už jsi vzhůru, posaď se ke stolu. Vousáč právě míchal něco v kastrolu. Ve vzduchu se vznášela vůně jídla.
Lucie rozpačitě usedla, nechápala nic. Vousáč před ni postavil talíř horké gulášové polévky, sedl si naproti a začal jíst.
Jak jsem se sem dostala?
Nejprve jez pak povídej.
Raději mu neodporovala. Po obědě se opět vyptával:
Ty si opravdu na nic nevzpomínáš?
Lucie vrtěla hlavou.
No, žiješ se mnou, starám se o tebe, a ty nevíš nic. Nemáš z toho těch ran na hlavě vyplavila tě řeka, vytáhl jsem tě já.
Neměla odpověď.
Aspoň jméno své víš?
Znovu ne.
Vousáč přikývl: Takže to je takhle Ty jsi přece moje žena Vendula, Vendulko!
Lucie vykřikla: To není možné! Byla v šoku, ale opravdu nevěděla nic.
Ale je to možné! Pojď, ukážu ti pokoj. Chytil ji za ruku, odvedl do malé místnosti, kde ležela. Bránila se, ale silným úderem ji praštil na postel.
Neposlušná jsi! Já tě zachránil před smrtí, léčil jsem tě dva měsíce a ty ani nevíš, kdo ti pomáhal
Lucie se brzy přestala bránit bolestně cítila, že jí nezbývá síla odporovat. Bezvládně ležela a slzy jí stékaly po tváři. Z venku se ozývala motorová pila. Pak, kabát z háčku a srdce bušící úzkostí, se Lucie pokusila vyklouznout ke břehu řeky. Spatřila loďku ale za sebou uslyšela dupot a praskání větví. Vousatý ji povalil do mokré trávy.
Zvedl ji za límec, zamračil se: Kam si myslíš, že půjdeš? Nelíbil se ti můj začátek promiň, neuvědomil jsem si Ty opravdu nevíš, jak se jmenuju? Já jsem Karel, Karel.
Lucie už nebojovala, byla psychicky otupělá, tělo ještě zesláblé po dlouhé nemoci připadala si jak pták ve zlaté kleci. Večer co večer se v duchu ptala: Proč mám takový osud?
Karel ji začal zatěžovat domácími povinnostmi máš mít uklizeno, máš uvařit, máš vyprat, ve chlívku uklidit. Nejbolestnější bylo, když ji s odporným úsměvem nutil do postele odpor byl marný, raději už jen tiše trpěla.
Ubíhal čas. Karel vyrážel na ryby, na lov divočáků, do města na trh s masem a rybami. V jeho nepřítomnosti Lucie měla chvíle, kdy četla staré knihy. Když se Karel vrátil, znovu upadala do strachu.
Jednou, pod záminkou sbírání klestí, sešla ke břehu a spatřila loďku zamčenou řetězem klíč visel ve světnici, to věděla. Jednoho dne Karel po obědě usnul. Lucie popadla klíč, oblékla si teplý svetr, vyběhla ven, odemykala a již byla v loďce, když těsně nad hlavou zasvištěla kulka. Otočila se Karel stál na břehu s puškou v ruce.
Padej zpátky, nebo příště střílím přesně! hulákal. Nezbylo jí než se vrátit.
Zbil ji a přetáhl do chalupy. Příště tě dám do chlívku, přikovu na řetěz!
Uběhl týden. Lucie měla pocit, že úplně přijde o rozum. Postupně ale sílila, až ji jedno ráno překvapila nevolnost. Karel se na ni upřeně díval:
Tak co, slečinko, nejsi ty těhotná?
Brzy bylo jisté, že čeká dítě. Karel najednou změkl, osvobodil ji od těžké práce, už ji nebil byť občas udeřil pěstí do stolu a pohrozil.
Jednou vyrazil do města na trh. Jel motorovou loďkou přes řeku a odtud autobusem. Lucie šla ke břehu a spatřila připlouvající loďku s neznámým mužem, rybářský prut v ruce.
Lucko?! Tys to, holka? užasl.
To mě s někým pletete, já jsem Vendula.
Nevymýšlej, vždyť tě znám od dětství! Tvoje matka Vlasta pohřbila Štěpána, tebe pořád hledá, všichni si mysleli, že jsi taky mrtvá! Jsem tvůj soused, Franta nic si nepamatuješ?
Lucie rozpačitě kývla: Žiju tu s mužem
Franta se rozhlédl: Já tu nikdy nikoho neviděl Lucie najednou popadla jeho ruku.
Franto, vezmi mě pryč, přes řeku! Bojím se, že mě Karel zabije vše ti povím.
Rychle vlezli do loďky. Když přistávali, ozvaly se za nimi výstřely schovali se za svah a běželi do nejbližšího stavení.
Tam Lucie spatřila ženu, kterou vídala ve snech.
Dobrý den
Lucinkooo! rozeběhla se k ní Vlasta a objala ji. Franto, kde jsi ji našel?
Vlasta se nemohla štěstím utišit. Franta vysvětlil, kde Lucii našel a najednou se jí začaly vynořovat vzpomínky: na otce, matku, dětské roky, na nehodu A nakonec i na to, jak zůstala s Karlem. Všechno řekla matce, jak byla zachráněna a jaký život ji s Karlem čekal.
Mami, on je nebezpečný pokud nás najde, ublíží oběma. To není člověk, to je šelma.
Přišla i sousedka Helena, Frantova žena, a pohotově poradila:
Vlasto, Lucka má pravdu odjeďte okamžitě. Moje sestra má dům ve vesnici na Vysočině, ta vám pomůže začít znova. Franta vás tam zaveze.
Nasedli do staré škodovky, Vlasta i Lucie se naposledy ohlédly na starý domov a odjížděly neznámo kam. Karel dům našel, ale už tam nikdo nebyl. Přišla Helena a přísně odpověděla jeho otázkám.
Za pár týdnů Franta pomohl prodat Vlastin byt, přivezl jim peníze, pomohl koupit malou chalupu ve vesnici. S Helenou jim pomohli vymalovat, opravit, připravit začátek nového života.
Lucie si vše později plně připomněla, časem začala temné chvíle vytěsňovat, připomínal je jen malý syn Ondřej. Ten se ale stal pro ni největším štěstím a pro Vlastu také. Časem do jejich života vstoupil soused Hynek, který Lucii tiše opatroval a jednoho dne jí položil na stůl prstýnek.
Lucie si v srdci nesla jedno poznání: Život může být krutý, ale nikdy nesmíme ztratit naději. Vždy jsou kolem nás lidé, kteří umí pomoci, když máme odvahu říct si o pomoc a vykročit za svobodou, kterou si zaslouží každý člověk.
