Když jsem oslavila třicáté narozeniny, konečně jsem si pořídila vlastní dvoupokojový byt v Brně. Bydlím v něm sama, a dosud jsem nenašla kandidáta na budoucího manžela ani manželku. Možná by vás zajímalo, v čem podle mě tkví podstata mých životních nesnází? Inu, mám byt. V dnešní době je pro Češku poněkud náročné být soběstačná a zároveň zůstat noblesní dámou. Všechny své nápadníky bych mohla rozdělit do dvou skupin:
1. Máš svůj vlastní byt? Super, nastěhujeme se tam! Nemusím nic řešit. Takový muž raději skočí do hotového než by se pokusil něco sám vytvořit. To, že mám střechu nad hlavou, je pro něj obrovské plus, a klidně se mnou založí rodinu a bude mít děti, hlavně když jeho život zůstane pohodlně na stejném místě a v teple. Podnikavost nebo ambice? Ale kdeže, proč usilovat o kariéru, když už je byt vyřešený, auto máme jedno společné (což je samozřejmě to moje Fabie), a k jakým dalším metám by se vlastně měl štrachat, že? V kontaktu s takovým chlapem mám neodbytný pocit, že by spíš padl do role mého syna než životního partnera. Chtěl by péči, rozmazlování a ještě abych měla strach, že mi uteče. Takové štěstí opravdu nepotřebuju. To si radši pořídím kočku, budu pít víno a hrabat se v keramice.
2. Máš svůj vlastní byt? No víš, to já radši zůstanu u rodičů, nebo jedeme na chalupu. Anebo nejlepší prodáme ho a koupíme jiný byt napůl. Tahle varianta je mi obzvlášť sympatická. Konečně jsem se rozhodla a deset let šetřila korunu ke koruně, abych mohla byt koupit, a on by ho rád prodal a desetiletí splácel hypotéku na nový. A to všechno samozřejmě z mého příjmu. On případně nějak pomůže. Kdybych nedejbože otěhotněla, jsou ochotni mi dovolit jít na mateřskou ale až někdy, až bude hypotéka zaplacená a mně bude čtyřicet. Hlavně abych neotravovala manžela svými problémy, aby mohl žít v klidu.
Čím dál častěji si říkám, že je opravdu snadnější vzít si domů tříleté dítě z dětského domova než najít Čecha, který se nebojí dětí. Protože i kdybych byla vdaná, s velkou pravděpodobností se budu muset živit a řešit věci sama, a nakonec se asi i sama milovat. K čemu je mi v takovém případě chlap?
A tak jsem pánem svého bytu a svého života. Mám pěkně udělanou koupelnu, dost místa pro svoje hromady knih a keramiku. Někdy si říkám, jak by bylo fajn mít rodinu, někoho milovaného po boku Ale realita mě rychle vyvádí z omylu. Povím vám jeden případ, který mě nedávno pobavil (a trochu znechutil).
Zalíbila se mi jeden kluk, Tomáš Novák, a měla jsem pocit, že sympatie je oboustranná. Seděli jsme u mě doma, koukali na film, a dostali jsme chuť na pizzu. Říkala jsem si, že by snad mohl vzít do ruky tuto část večera. Vzal. Šel k výtahu, převzal pizzu od kurýra a zaplatil, akorát za peníze, které jsem mu právě dala do ruky já sama. Tím pro mě romantika skončila. Dál už si domyslíte.
Možná je to má vina. Kamarádky mi říkají, že jsem mu neměla nabízet peníze na pizzu. Chtěla jsem ale vědět, jestli přijme, nebo odmítne. Pro mě to není žádná závratná suma, nejde přece o penízeA tak jsem vlastně ráda, že jsem Tomáše vyzkoušela. Možná se zbytečně trápím, když porovnávám svůj život s představou ideálu, která nemusí nikdy přijít. Své sny mám ale pořád. Jen jsem pochopila, že místo hledání dokonalého partnera si chci konečně užít sebe samotnou, svůj prostor, svůj klid a kytky na parapetu.
Možná jednou zazvoní u dveří někdo, kdo mi tu pizzu donese jen tak, zadarmo, a třeba přitom přinese i víc než jen sýrovou krustu. Ale do té doby si budu večer vlastnoručně péct chleba, zapalovat svíčky, skládat si teplou deku přes nohy a nahlas se smát u knih, na které jsem dřív neměla čas ani klid.
A až mi život zase jednou připomene, že být sama je někdy pořádně těžké, připomenu si, že v mém bytě se žije dobře právě proto, že jsem si ho postavila po svém a že já sama sobě vždycky zůstanu nejlepším společníkem.
