Když mi bylo třicet, podařilo se mi pořídit si vlastní dvoupokojový byt v Praze. Bydlím v něm sama a zatím jsem nenašla vhodného manžela. Víte, co je podle mého názoru hlavní překážka v mém osobním životě? Právě to, že mám svůj byt. V dnešní době je pro ženu těžké být současně nezávislá i ženská. Své nápadníky bych rozdělila do dvou skupin:
1. Máš vlastní byt? Skvělé, hned bych se nastěhoval, nemusím se starat o nic. Muž nechce žádné starosti a je ochoten žít v hotovém. To, že já už mám kde bydlet, mu maximálně vyhovuje je připraven se mnou založit rodinu a mít děti, pokud se mu ale nebude muset na jeho životním stylu nic měnit. Takový muž se nesnaží budovat kariéru nebo vydělávat víc peněz. Vždyť byt už máme, auto taky, tak proč by se měl snažit jít dál.
Když s těmito muži mluvím, mám pocit, že by se spíš hodili jako moji synové než partneři. Potřebují nasytit, rozmazlovat a udržovat v dobré náladě, přičemž já mám mít ještě strach, aby neodešli. O takové štěstí nestojím to raději budu sama se svou kočkou a budu si užívat volna a koníčků.
2. Máš byt? To já radši zůstanu u rodičů, nebo půjdeme na chalupu, či prodáme byt a pořídíme si vlastní dohromady. Poslední varianta mě obzvlášť pobavila. Dala jsem roky práce a spoření do tohoto bytu, abych ho teď prodala a na další desítky let se zadlužila. A že by hypotéku platil manžel? Ani náhodou. Když už mám dobrý plat, očekává se, že to budu platit já, a on pomůže, jak bude moct. A co když půjdu na mateřskou? To mám čekat, že až budeme mít zaplacenou hypotéku a já získám povolení mít dítě, bude mi přes čtyřicet? Hlavně abych mu doma nekomplikovala život a on mohl žít v klidu a pohodě.
Stále častěji mě napadá, že adoptovat tříleté dítě z dětského domova by možná bylo jednodušší než najít muže, který se nebojí rodiny. Zdá se, že i kdybych se vdala, vše bych si musela opět zařídit a potáhnout sama i tu lásku. Proč tedy takového muže vlastně potřebuju?
Nyní jsem paní své domácnosti i svého života. Byt mám hezky zrekonstruovaný, místa dost pro sebe i své koníčky. Občas zatoužím po rodině, po blízkosti druhého člověka, ale zkušenosti z reálného života ten sen rychle rozptýlí. Přidám jeden příběh, který se mi nedávno stal.
Zamilovala jsem se do jednoho známého a zdálo se, že city jsou vzájemné. U mě doma jsme se dívali na film a dostali chuť na pizzu. Doufala jsem, že mi alespoň s tímto gestem vyjde vstříc. Vyběhl k výtahu pro pizzu, zaplatil kurýrovi ovšem mými penězi, které si od mě před chvílí vzal. Komunikace a vše ostatní tím pro mě skončilo.
Možná jsem chyba já. Kamarádky mi říkají, že jsem neměla nabízet peníze na pizzu. Byla jsem zvědavá, jestli je přijme, nebo odmítne. Pro mě to nebyla velká částka, ale nešlo vůbec o peníze
Všechno mě naučilo jedno skutečné partnerství nenajdeme v komfortu nebo společném majetku, ale v ochotě spolu něco budovat, podporovat se a mít úctu jeden k druhému. Raději zůstanu sama se svou kočkou Šárkou, než být ve vztahu, kde nemám opravdového partnera po boku. V životě je důležité být nejprve šťastná sama se sebou a potom třeba někdo opravdový přijde.
