4. června, úterý
Aleno, ozvala se z kuchyně tchyně. Zrovna jsem telefonovala s kolegyní z práce a při jejím hlasu jsem sebou trhla. Zase tu jenom sedíš jako vždycky, zamručela nespokojeně. Pokračovala jsem v hovoru a snažila se její poznámky nevnímat. Jen si pořád povídáš, místo toho abys připravila něco k jídlu mému synovi, nenechala se odbýt.
Raději jsem se zaměřila zpět na hovor. Když jsem domluvila, těžce jsem vydechla. Už mě to všechno vyčerpávalo. Loňský rok jsme s Martinem konečně splatili hypotéku. Náš byt sice měl pouze jednu místnost, ale kuchyň byla krásně prostorná a dokonce s balkonem. Poprvé jsme mohli plánovat rodinu. Pracuji z domova, ale Martin dobře ví, že to není tak jednoduché, jak to na první pohled vypadá. Ovšem jeho máma to nikdy nepřestala zpochybňovat.
Martinovi rodiče původně žili na vesnici, takže jsme se s nimi nevídali často. Navíc soused chtěl jejich dům už léta koupit. Nakonec se ukázalo, že jeden byt je na prodej v našem sousedství. Tchyně do té doby byla striktně proti městu, ale hned se rozhodla prodat dům a přestěhovat se sem. Tchán ještě pracuje, ale tchyně právě odešla do penze a začala se doma sama nudit. Tady má alespoň společnost mě. To, že pracuju celý den na telefonu, jí ovšem nedochází pořád si myslí, že jen povídám nebo brouzdám po internetu, místo toho, abych pořádně něco dělala.
Takže každé ráno, hned co Martin odejde z domu, už mi klepe na dveře. Nejprve jsem jí zkoušela vysvětlit, jak mám pracovní den rozvržený. Martin se snažil také. Ale všechno marné. Několik dní byl klid a pak byla zpátky. Jediný způsob byl prostě neotevírat. Ale to pak zvonila jak smyslů zbavená. Dokonce vyhrožovala policií, a tak jsem raději otevřela. Věděli jsme, že takhle se to dál nedá. Jeden den se dokonce tak urazila, že k nám vůbec nepřišla ale vydrželo jí to jen do dalšího rána.
Já už to nedávám, postěžovala jsem si Martinovi, tvoje máma neposlouchá ani mě, ani tebe. Já vím, Aleno. Ale co s tím mám dělat? Byli to oni, kdo se chtěli přestěhovat. Co bych asi tak mohl? Nenapadá tě nic, co by ji mohlo zaměstnat? Prohlídl jsem všechny nabídky, nic vhodného jsem nenašel Nastalo mezi námi ticho.
Hele, kolik máme našetřeno? zeptal se najednou Martin. Pojď se podívat proč? Bydlíme v bytě s jednou místností. Až budeme chtít dítě, budeme potřebovat větší. Neměli bychom se už poohlédnout po něčem novém? Myslíš větší byt? Jinde? Přesně tak. Proč čekat? Nemohla jsem tomu uvěřit a nadšeně jsem mu skočila kolem krku.
Druhý den jsem už v hlavě přestavovala nový byt, dokonce mi nevadila další návštěva tchyně. Po dvou týdnech jsme rodičům oznámili, že se stěhujeme.
Tchyně si zničeně sedla na židli. No, to snad není možné Kde budou spát moji vnoučci? ozval se i tchán. Mami, prosím tě! Stěhujeme se jen do jiné čtvrti, ne do jiného města. Nezlobte se. Bydlí tu spousta lidí ve tvém věku, určitě si tu najdeš kamarády. A budeme vás chodit navštěvovat, snažil se Martin uklidnit ji i tchána.
Kupodivu si tchyně skutečně na novém místě našla známé i přátele. A my s Martinem jsme mohli začít další kapitolu společného života.
Rozpočet zvládl i rezerva. Všechny úspory v českých korunách, ale stálo to za to. Najednou máme zase klid a před sebou budoucnost otevřenou všem možnostem.
