Marie už měla šedesát let. Bylo načase odejít do důchodu, ale nikam nespěchala. Ten den dokončila směnu, převlékla se a vyrazila domů. Venku lilo jako z konve a ona u sebe neměla deštník. Přetáhla si kapuci přes hlavu a zamířila na autobusovou zastávku. Najednou zaslechla dětský pláč na lavičce leželo sotva několikadenní miminko.
Marie vzala uzlíček do náruče a začala dítě konejšit. Rychle se vrátila zpět do práce, protože miminko bylo celé promočené. Zavolala dětského lékaře, aby dítě prohlédl. Je to kluk. Má asi dva týdny. Je úplně zdravý. Nevím, proč ho někdo opustil. Takové dítě potřebuje lásku a péči, řekl doktor.
Rozhodla se zůstat přes noc v práci, stejně by neusnula. Sotva si sedla, dorazila policie. Musela podat vysvětlení. Po celou dobu se o chlapce starala ani na chvíli ho nepustila z náruče.
Po dvou hodinách přijela policejní hlídka znova, tentokrát s mladým párem. Dívka brečela, chlapec byl bledý jako stěna.
Můžeme ho vidět? Možná je to náš syn, pronesla dívka roztřeseným hlasem.
Navlékli si pláště a šli na dětské oddělení. Když dívka spatřila svého syna, rozplakala se ještě víc. Obejmula miminko a dlouho ho k sobě tiskla. Marie byla zmatená nechápala, co se děje. Pak jí policista všechno objasnil:
Tereza a Ondřej spolu chodili potají, protože jejich rodiče byli proti jejich vztahu. Terezini rodiče to tak nějak snášeli, ale Ondřejova matka dělala všechno pro to, aby jim vztah zkazila. Když se jim narodil syn, doufali, že se Ondřejova máma obměkčí a bude mít radost. Bohužel. Byla přesvědčená, že Tereza měla dítě s někým jiným, což samozřejmě nebyla pravda. Nabídla mladým, že jim pohlídá malého, zatímco půjdou do kina, a v tu chvíli ho odložila před nemocnici.
Tak skončil celý příběh. Zdá se, že chlapec svou babičku už nikdy neuvidí.
