Jmenuji se Jiří a bylo mi už šedesát let. Oficiálně jsem mohl odejít do důchodu, ale ještě jsem na to nespěchal. Ten den jsem dokončil směnu, převlékl se a vydal se domů. Venku lilo jako z konve a já u sebe neměl deštník. Nasadil jsem si kapuci a zamířil k zastávce autobusu. Vtom jsem zaslechl usedavý pláč kojence na lavičce leželo malinké miminko, pár dní staré.
Vzal jsem to malé tělíčko do náruče a snažil se ho utišit. Protože bylo úplně promočené, vrátil jsem se s ním zpátky do práce. Zavolal jsem na recepci a požádal, aby zavolali dětského lékaře na pohotovost. Je to chlapeček, asi dva týdny starý. Je úplně zdravý. Netuším, proč ho někdo opustil. Takové dítě potřebuje hlavně lásku a bezpečí, řekl mi pan doktor.
Rozhodl jsem se zůstat přes noc v práci, stejně bych po tom zážitku neusnul. Když přijela policie, musel jsem jim dát podrobné svědectví. Celou dobu jsem chlapce držel v náručí, nemohl jsem ho pustit.
Za dvě hodiny se vrátili policisté s mladým párem. Dívka plakala a chlapec byl úplně bledý.
Chceme ho vidět. Možná je to náš syn, poprosila rozrušená dívka.
Oblékli si návštěvní pláště a vešli na dětské oddělení. Jakmile dívka spatřila svého syna, rozplakala se a sevřela ho v náručí. Ani na vteřinu ho nechtěla pustit. Nedokázal jsem pochopit, co se přesně stalo, takže mi všechno musel vysvětlit policista, co tam byl s nimi:
Tereza a Pavel spolu chodili potají, jejich rodiče totiž nebyli zrovna nadšeni z jejich vztahu. Rodiče Terezy to nakonec nějak zvládli, ale Pavlova maminka byla celou dobu ostře proti. Doufali, že když se narodí vnuk, matka se trochu zklidní a snad i potěší. Ale kdepak byla přesvědčená, že Tereza dítě má s někým jiným. Pavelova maminka jednou nabídla, že mladým pohlídá dítě, aby si mohli zajít do kina, a když odešli, odnesla chlapce a nechala ho vedle nemocnice.
Takový byl ten příběh. Je dost pravděpodobné, že ten kluk už svoji babičku nikdy neuvidí.
Dnes, když na to vzpomínám, mi z toho běhá mráz po zádech. Naučilo mě to, že opravdová láska k dítěti vyžaduje odvahu, pochopení a hlavně přijmout rodinu takovou, jaká je i když to někdy bolí. Všichni bychom si měli vážit domova a těch, kdo nám do života vstoupí.
